"Nechte otázky osvobození stranou. Existuje snad nesvoboda? Nejprve poznejte sami sebe!"
Úvodní stránka
Knihy
Přednášky
Texty
Videa
Fotografie

Ramana Maháriši
Arunáčala
Annamalai svámí
Sádhu Óm
Robert Adams
Bhagaván Šrí Ramana Maháriši
1879 - 1950

 

 

 

Bhagaván Šrí Ramana Maháriši zůstává i po odložení těla stále živým a přítomným mudrcem. Jeho učení, které bylo jasně a nezkresleně zachyceno mnoha stoupenci, postupně přesáhlo hranice Indie. Bhagavánova moudrost a milost se odrážela i v jeho životě.
Síla jeho Ticha, kterým rozpouštěl otázky hledajících, tišil mysl a přímo navazoval stav poznání svrchovaného Já, je stále dostupná komukoli, kdykoli a kdekoli.

Přednášky
Na webu jsou k dispozici jednak přednášky věnované přímo životu Ramany Mahárišiho a jeho učení a dále zde můžete najít ve formě přednášek vzpomínky význačných žáků či současníků na Ramanu Mahárišiho, na život s ním a na jeho jedinečný způsob předávání věčné Pravdy, ať už slovy, činy nebo mlčením.

Knihy s učením Ramany Mahárišiho
...jsou k dispozici ke stažení v části: knihy.

Texty
Rozhovory s Ramanou Mahárišim: Mír, který přesahuje veškeré očekávání,  O realizaci,  Čím skutečně jsme?  O kontrole mysli.  Scénky ze života Ramany Mahárišiho (1),  Scénky ze života Ramany Mahárišiho (2),  Scénky ze života Ramany Mahárišiho (3),  O osudu a svobodné vůli,  Blaho Já,  Ramana promlouvá

Učení Ramany Mahárišiho: Slova Milosti Annamalai svámího,  Duchovní cesta vhodná pro rodinný život,  Prostředky a výsledky,  Praxe sebezkoumání,  Klamný soucit,  Buďte tím, čím jste!  Na co čekáme?  Drobné texty z časopisu The Mountain Path (2),  Esence výroků Ramany Mahárišiho,  Která ásana je nejvhodnější?,  O podrobení se,  Nauka Ramany Mahárišiho,  Seberealizace podle Ramany Mahárišiho,  Átmavičára Ramany Mahárišiho,  Mounam - Ticho,  Nauka Ramany Mahárišiho,  Jóga ve světle sebezkoumání,  První slova milosti Šrí Bhagavána,  Bůh jako nirguna a saguna brahman,  Zažití Boha v Jeho opravdovosti,  Ramana - Sad Guru,  Cesta sebezkoumání - átmavičára,  Bůh jako púrna - neomezená celistvost,  Život a učení Šrí Ramany,  Život v inspiraci Šrí Ramanou Mahárišim,  Cesta oddanosti, lásky - cesta podrobení se,  Kdo jsem já, kde jsem já, kdy jsem já?,  Co je mysl?  Poznámky k učení Ramany Mahárišiho,  Být tichý,  Úsilí a neúsilí,  Nauka Ramany Mahárišiho,  Vymažte ego,  Sádhana v advaitě,  Cesta bhakti podle Ramany Mahárišiho 

Vzpomínky na Ramanu, příhody z jeho života atp.: Pandit a sedlák,  Ticho Ramany Mahárišiho,  Hříšník,  Guru Dakšinamurti,  Vzpomínky na Ramanu Mahárišiho,  Pohled do tváře Ramany Mahárišiho,  Ramana - záhada,  Šrí Ramana Maháriši a jeho poselství modernímu člověku,  Ramana žije,  Ášram Ramany Mahárišiho,  Sádhana Ramany Mahárišiho,  Kundžu svámí vzpomíná na Ramanu,  Arunáčala,  Ústup projevu,  Vzpomínky na mé dospívání, prožité v přítomnosti Bhagavána,  Vzpomínky na Bhagavána (1/2),  Vzpomínky na Bhagavána (2/2),  Bhagavánovo podmaňující ticho,  Bhagavánovo poučení,  Bhagavánova neobyčejná láska a milost,  Džagadiša Šástrí vzpomíná na Bhagavána,  M. G. Shanmugan vzpomíná na Bhagavána,  Átmananda Giri - Portrét Gurua,  J. K. Kršnasvámí - Neobyčejná láska a milost Bhagavána,  Ten, který je bezejmenný

Foto
K prohlédnutí jsou připraveny fotografie Ramany, Arunáčaly, Ramanášramu, ...
a několik fotografií Ramany ke stažení.


Ramana Mahariši - projev nestvořeného ve stvořeném

Ramana Mahárši Ramana Mahariši, jsa na vrcholu lidského uvědomování, pobízí každou lidskou bytost, aby učinila přímý, i když možná příkrý výstup ke svrchované Pravdě, přičemž nezáleží na tom, na jakém vývojovém stupni se člověk právě nachází. Ramanu Maharišiho možno považovat za dokonalý příklad představitele tradice upanišad – cesty poznání (džňánajógy) a advaitické zkušenosti, tj. zkušenosti stavu nedvojnosti. Stejně tak ho můžeme považovat za moderního mudrce, který reprezentuje soutok hinduismu, buddhismu a křesťanství. Můžeme na něho pohlížet i jako na existencionálního psychologa, vynálezce vědy o sebezkoumání, ve které se mocně a přesně setkává se současnou univerzální potřebou dynamické ontologie (filozofií o existenci jako takové), která může přetvořit jedince v sociální bytost.

Ramana Mahárši Je jedno, zda jsem uctívající nebo spirituálně hledající s touhou najít sat-gurua nebo jsme opravdoví humanisté, se starostí zachovat celistvost a svobodu člověka i jednotu lidstva, přece zůstává základní a nezbytný požadavek, a to jak jednoduše vylíčit autentická životní fakta, týkající se tohoto mimořádně skromného a nenáročného smrtelníka, který nám sám připomíná naši vlastní nesmrtelnou bytost a nejvyšší osudové určení. Otázka: „Kdo jsem já?“ dovoluje nesčetná použití v každém čase a v každém okamžiku, přičemž odpověď, kterou vyvolává, ničí rozdíl mezi bytím a stáváním, mezi teorií a praxí, uvědomováním si a činností, mezi transcendentálním a empirickým, posvátným a světským. Bhagavánův důraz na to, CO JE, spočívá v nekompromisním lpění na Skutečnosti, která samozřejmě zahrnuje pohyby mysli i stavy hmoty.

Žádné mýty, legendy, mystéria nebo zázraky nemohou překroutit jasná obraz této zcela přirozené lidské bytosti, která byla archetypem lidské osobnosti. Ramana Mahariši byl naprosto neosobní, bez ega a není možné jeho obraz nafouknout v nějaký nadlidský nebo nadpřirozený projev, který by byl okultně odtažený a vzdálený lidskému nazírání. Ti, kdo ho znali v těle, říkají, že jeho největším darem byla jeho snadná dosažitelnost a úplná otevřenost. S radostí přijal svůj lidský úděl a podmínky vtělení a ke každému přistupoval naprosto stejně. Jeho nauka se nevyjadřovala ani tak slovy, jako spíše milujícím přátelstvím, které choval i k těm nejmenším bytostem. Milost, kterou kolem sebe vyzařoval, byla svou nádherou podobna životadárnému teplu slunce i chladivému svitu měsíce a byla nesmírně intenzivní a každému přístupná.

Hora Arunáčala Chlapec se narodil ve vzdělané rodině střední třídy, ve vesničce Tiručuli, ležící asi 40 km jižně od Madurai, v noci, při příležitosti slavného svátku Šivy, 30. prosince 1879. Obdržel jméno Venkataráman. Vázalo se k němu cosi zvláštního, co bylo ostatním neznámé. Již od samého dětství měl přirozenou intuici o existenci něčeho znamenitého a vynikajícího, co bylo spojeno se jménem Arunáčala. Nebylo to však něco, o čem by doslech od jiných. Až ve věku šestnácti let se s překvapením od kohosi dozvěděl, že Arunáčala je jméno hory v Tiruvannamalai, že je tato hora zasvěcena Šivovi a že je považována za přímý projev Šivy.

Někdy v těchto letech se mu také dostala do rukou kniha popisující životy 63 tamilských světců, kteří se zasvětili Šivovi. Kniha v něm zanechala hluboký dojem. S nadšením začal navštěvovat chrám Minakši v Madurai a začal se modlit s prosbou o božskou milost. Míval při tom dojem, že na něj přicházejí mdloby a proto se v chrámu stahoval do kouta a tiše seděl. Zjistil, že se ho tento stav vždy zmocňuje, když stojí před proslulým obrazem tančícího Šivy, známého jako Natarádža. Tento stav se obecně nazývá šakti-pata, čili sestup milosti.

V šestnácti letech, v domě jeho strýce v Madurai, se chlapce zmocnila náhlá slabost a strach ze smrti. Ačkoli nikdy nečetl žádnou knihu, která by pojednávala o filozofii či náboženství, myšlenka smrti zaujala jeho pozornost a začal usilovat o to, aby se dozvěděl, co se s člověkem při smrti stane. Položil se na zem a tiše si představil, že je jeho tělo mrtvé a že nastává posmrtné ztuhnutí. Přitom zjistil, že on sám je čirým Uvědomováním, že je smrtí těla nedotčený a neovlivněný a že není ani egem, které je ve spojení s tělem.

Chrám v Tiruvannamali Tato zkušenost byla tak bezprostřední, že zcela změnila jeho normální život. Nebyl schopen dále pokračovat v učení ve škole nebo provádět doma běžné rutinní práce. Starší lidé pohlíželi na jeho chování s údivem a jeho starší bratr mu to vytýkal a řekl mu, že takový člověk nemá doma co hledat. V tom okamžiku mu bleskla hlavou myšlenka na Arunáčalu. „Ano, můj domov je Arunáčala.“ Na mapě si našel kde leží Tiruvannamalai a připravil se na odchod tak, že napsal krátkou zprávu: „Na příkaz mého otce odcházím, abych ho našel. Nikdo se nad tím nemusí trápit.“ Tiruvannamalai dosáhl až třetího dne cesty, protože postrádal přesnou představu, jak se tam dostat. Bylo to v úterý 1. září 1896. Pociťoval se jako ten, kdo je přemáhán spánkem a hledá klidný kout odpočinku. Po příjezdu zamířil přímo do svatyně chrámu Arunáčaléšvary (pán vesmíru – jemuž je chrám zasvěcen) a zcela se mu odevzdal, když řekl: „Poslušen tvého rozkazu přišel jsem k tobě. Staň se vůle tvá.“

Od té doby nosil pouze bederní roušku a sedával někde v osamělém místě tisícisloupové haly chrámu, aniž by si byl vědom svého těla a okolí. Nevěděl, zda je den či noc, nepociťoval chlad ani žízeň, a tak uplynulo mnoho měsíců. Jeho smysly a mysl přestaly fungovat pro ohromný tlak čirého nedvojného uvědomování. Během pozdější doby však zase získal užitek z jejich funkce. Sádhuové, kteří byli v chrámu, si všimli jeho absolutního ponoření ve Svrchovaném a začali mu nosit jídlo a měli ho i k tomu, aby jej polknul. Kdo k němu v té době přicházel, netroufal si ho oslovit, protože se každý domníval, že drží slib mlčenlivosti. Takto uplynula skoro tři léta a až tehdy začínal být schopen dívat se kolem sebe a změnilo se i jeho dříve tak netečné chování.

První dochovaná fotografie Ramany ve věku asi 21 let Návštěvník, schopný poznat jeho opravdový stav, jako byl např. Adjuta Dasa (autor mnoha védántických písní), žasnul nad výší duchovního stavu Ramany Maharišiho a posílal k němu všechny své stoupence. První, kdo obdržel jeho poučení, byl Šivaprakšan Pillai, který později své otázky a odpovědi, které od Ramany obdržel, sebral a uspořádal do brožury nazvané Kdo jsem já?. Ramanovi bylo tehdy 21 let.

Předním, ba vynikajícím, mezi stoupenci Ramany Maharišiho, byl Kavykanta Ganapati Muni, slavný básník a asketa, který od Ramany získal pravé porozumění toho, co je tapas – sebekázeň a který oznámil světu, že mladý svámí je velkým mudrcem a prohlásil ho za Bhagavána Šrí Ramanu Maharišiho. Do té doby byl totiž Ramana Mahariši nazýván Brahmána svámí. Ganapati Muni sepsal v sanskrtu elegantní verše ku chvále svého Mistra, které jsou známy jako 40 veršů ke chvále Ramany. Sestavil také dílo, které formou otázek stoupenců a odpovědí Ramany pojednává o Ramanově dosažení a je jasným výkladem ústředního bodu učení Ramany Maharišiho, když v páté kapitole pojednává o Srdci. Dílo představuje praktickou rukověť pro hledající.

Ramana Mahárši Nejvýznamnějším dosažením Ramany Maharišiho bylo jeho pevné a stálé přebývání ve Svrchovaném Já – Self. Jeho učení se nejčastěji odehrávalo v Tichu – mlčením. Toto mlčení zcela rozptylovalo pochybnosti hledajících a uvádělo je v souzvuk se Svrchovaným Já – Self. Ale i když byl Bhagaván pevně zakotven v čirém uvědomování a vyzařoval sílu Ticha, přece často sestoupil na úroveň hledajících, přiblížil se jim a podrobně vysvětloval jednotlivé body učení, kde konečným cílem není nic jiného než dosažení stavu čirého Bytí-Vědomí, ve kterém se rozpouštějí všechny pojmy, vazby i svoboda, nevědomost i osvícení.

Ramana Mahariši byl příkladným karmajóginem. Účastnil se nejrůznějších činností v ášramu a vše prováděl s naprostou dokonalostí, ale současně i odpoutaností. Jako uctívající bhaktijógin v lásce opěvoval Arunáčalu a do jeho milující náruče se vešel celý vesmír. Na pozemku Ramanášramu se nenachází jen hrobka (samádhi) jeho matky, ale jsou tam také pohřbeni kráva Lakšmí, vrána, jelínek Valli a pes Jackie, kteří obdrželi jeho požehnání v posledních okamžicích svého života. Byl přítelem opic jak na hoře, tak v Ramanášramu, který se rozkládá na jižním úpatí Arunáčaly. Veverky mívaly své hody v poledním čase, který byl určen k odpočinku. Tehdy nalézaly na podlaze haly, kde Ramana pobýval, rozházené burské oříšky. Některé vyšplhaly i na pohovku a dostávaly oříšky přímo z jeho rukou.

Takto můžeme spatřovat v Ramanovi skutečného Dakšinamurtiho či Šankaračarju, s jeho naukou čirého nedvojného uvědomování, Buddhu, jak vyzařuje soucitnou lásku ke všem bytostem, ale i příkladného karmajógina i uctívajícího, který je pln spontánní, nerozlišující lásky ke každému. Bhagaván Šrí Ramana Mahariši je skutečným vyjádřením jediného a svrchovaného Self.


Bhagaván Šrí Ramana Mahariši – ten, který udržuje spirituální Realitu

Napsal Dr. Sarvepalli Rádhakrišnan (významná osobnost 20. století, filozof, učenec i státník,
autor mnoha děl s duchovní, filozofickou a společenskou tématikou, mj. v letech 1962 – 1967 prezident Indie)
Psáno někdy před rokem 1950 – za života Ramany

Ramana Mahárši Je svým způsobem podivné, že mnoho studentů náboženství má za to, že náboženští mudrci – velcí reprezentanti náboženského génia, patří zcela do minulosti a v současnosti jsme nuceni žít pouze vzpomínkou na ně. Jestliže je náboženství živoucí Pravdou a má určitou vitalitu, pak musí být schopno vytvářet jedince, kteří čas od času přinášejí svědectví této Pravdy a ze své vlastní zkušenosti stvrzují nebo korigují náboženské tradice. Když prameny zkušeností vyschnou, pak je naše láska k náboženství pouhým citovým stavem a naše víra a chování jsou pouhými zvyky, za kterými není žádná realita. V indické náboženské tradici neznamená náboženství jen nějakou představu či povrchní intelektuální přístup ke Skutečnosti, ale vtělení obnovujícího Ducha. Náboženství musí naše bytí nabíjet novou energií, přetvářet náš charakter a učinit z nás nového člověka. Kdo je skutečně náboženský, ten má pevný úchop neviditelné Reality, ve kterou my obyčejní lidé pouze věříme. Mudrci nejsou podivíny, když proklamují realitu Ducha, který je esoterický, mocný. Říkají, že mají bezprostřední poznání Skutečnosti, o které máme jen nepřímé a odvozené znalosti. Pro takové je Bůh trvalou Skutečností, živoucí Přítomností a v důsledku uvědomění těchto faktorů je celá jejich existence přetvořená. Tito umělci vnitřního života jsou různého typu. Někteří jsou plni básní a hudby, jiní jsou plní intenzivní činnosti a ještě jiní jsou samotářští. Navzdory těmto rozdílům se pohybují po stejné cestě, hovoří stejným jazykem a náleží ke stejné rodině.

Indická duchovní tradice se udržela naživu skrze Mudrce, kteří se objevovali v každém věku a byli vtělením ideálů. Takové Bohem ovládnuté bytosti máme i v dnešní době. Je naším štěstím, že je s námi i dnes žijící vtělení bytosti, která má Božství ve svém středu a je dokonalým obrazem božského života, zrcadlící ho se v lidské existenci. Šrí Ramana Mahárši není učencem, nemá k tomu vychování či vzdělání, avšak disponuje moudrostí, která přichází z přímého zažívání Reality, moudrostí, kterou nezískáváme intelektem, ale sebekázní, střídmostí, prostotou a oddaností. Tato moudrost pramení z naší přirozenosti.

Ramana Mahárši Šrí Ramana Mahariši se narodil 30. prosince 1879 s latentní vlohou pro náboženství. Ve studiích nevynikal, protože jeho srdce dlelo jinde. Když přečetl Periapuránam, spis, kde se popisuje nesobecká oddanost bhakti, zanechalo to v jeho zbožné povaze hluboký dojem. Změnu, která způsobila, že se přestal obírat světem, popisuje vlastními slovy takto: „Bylo to šest týdnů předtím, než jsem opustil Madurai. Tehdy nastala ona velká událost, která změnila můj život. Stalo se to náhle. Jednoho dne jsem seděl sám v prvním patře domu mého strýce. Byl jsem v dobré zdravotní kondici, jak bylo v tomto mladém věku u mě běžné. Avšak najednou mě přepadl neklamný strach ze smrti. Pocítil jsem že zemřu, a tak jsem okamžitě začal přemýšlet, co bych měl udělat. Nemyslel jsem na to, že bych se měl s někým poradit, ať by to byl lékař nebo někdo ze starších příbuzných či přítel. Pocítil jsem, že tento problém musím vyřešit sám, a to hned a zde. Šok ze strachu ze smrti způsobil, že jsem okamžitě stočil pozornost do nitra. V mysli jsem si řekl, aniž bych pronesl slůvko: ´Tak nyní přichází smrt. Co to znamená? Kdo je tím, kdo umírá? Toto tělo zemře.´ Okamžitě jsem situaci dramatizoval. Natáhl jsem údy a držel je ztuhlé, jako kdyby nastala rigor mortis, ztuhlost smrti. Napodobil jsem mrtvolu, abych tak dal prostor k dalšímu zkoumání. Zadržel jsem dech a zavřel ústa, rty jsem pevně stisknul, takže žádný zvuk nemohl uniknout. A řekl jsem si: ´Tak dobře, tělo je mrtvé. Ztuhlé ho ponesou na pohřebiště, spálí ho a zbude z něj popel. Ale bude se smrtí těla mrtví i mé Já? Je tělo Já? Tělo je tiché a netečné, ale jsem si stále vědom plné síly mé osobnosti a i zvuku Já v sobě samém, jakoby bylo mimo tělo. Jsem tedy duchem.´ Toto všechno nebylo činem nějaké intelektuální úvahy, ale vše se odehrálo rychlostí blesku a živě jako živoucí pravda. Bylo to něco, co jsem bezprostředně vnímal, téměř bez argumentů. „Já“ bylo cosi velmi skutečného. Byla to jediná věc v tomto stavu a všechna má vědomá aktivita, která byla spojena s tělem, měla střed zde. „Já“ čili já sám drželo soustředěnou pozornost mocným uchopením. Strach před smrtí zmizel okamžitě a jednou provždy. Vstřebání v Já-Self pokračovalo od tohoto okamžiku a trvá dodnes.“

Vzrůstající vstřebání do duchovních záležitostí způsobilo, že Šrí Ramana Mahariši se stal k učivu naprosto lhostejný. Když byl za to pokárán, v sobotu 29 srpna 1896 odešel ze svého domova a zanechal po sobě lístek s poznámkou: Odešel jsem z tohoto místa hledat svého otce, na základě jeho příkazu. Toto se jen vydává za ctnostným cílem. Proto by se kvůli Tomu neměl nikdo rmoutit či vynakládat peníze na hledání Tohoto. (Ramana v dopise slovem Toto označoval svoji osobu. Místo podpisu udělal Ramana jen vodorovnou čáru – pozn. R.S.) Tak se stalo, že poslušen božského příkazu, opustil Madurai a po absolvování určitých potíží dosáhl Tiruvannamalai dne 1. září 1896.

Ramana Maháriši pod Arunáčalou Když navštívil chrám Arunáčaléšvary v Tiruvannamalai, upadl v trans. V takovém stavu se vytváří pocit jednoty se svrchovanou Realitou. Šrí Ramana Mahariši zapřel svět a stal se avadhútou. To slovo se skládá ze čtyř slabik: A-va-dhú-ta. První znamená nezničitelnost, druhá znamená vrchol dokonalosti, třetí znamená zničení pout, které nás zaplétají do časových procesů a poslední znamená realizaci pravd, které vyjadřuje slavná věta „TO jsi Ty“. Dosáhnout stavu, kdy je vědomí takto harmonizováno, je cílem duchovních hledajících. Když se ztrácíme v nadějích a touhách, obavách a dychtění, které přebývají či ubývají při nehodách ve vnějším světě, když se podáváme náhodným svodům času a prostoru, pak ztratíme svou duši. Pochyby, které k nám zvenčí přicházejí, jsou nedůležité, stejně jako pochyby, které jsou nám uvnitř našeptávány. Opravdovým zlem není smrt těla, ale chyba v nás samých, smrt víry ve svrchovanou Realitu.

Šrí Ramana Mahariši přijal advaita védántu za vlastní. Mluví k nám o Božství, které je čirým subjektem, ze kterého je jakákoli objektivita vyloučena. „Já“ je zcela něco jiného než ego. Já-Self není tělem, které zaniká, ani smysly, které sdílejí stejný osud jako tělo; není životem, myslí nebo intelektem. „Já“ je čirý divák, sakšin, který je ve všech stejný. Máme jej realizovat duchovní sebekázní, nikoli metafyzickým teoretizováním. Realita zasahuje do neskutečnosti života a abychom Realitu objevili je důležitá absolutní koncentrace a zasvěcení. Musíme utišit naše touhy, uklidnit naše impulsy a nastoupit etickou cestu. Realitu není možné spatřit, dokud je naše pozornost upoutána vnějšími formami. Ale ti, kteří svůj pohled stočí dovnitř, ji mohou spatřit. Nikdo nemůže správně nazírat Skutečnost, dokud je rozdělený a má dezintegrované vědomí. Vnitřně se musíme stát ucelení a volní. Nemůžeme chtít celistvost, integritu, pokud nevykořeníme své sobecké impulsy. Nejsme schopni opravdově poznávat či správně jednat, dokud se bojíme nebo jsme lhostejní či máme sebe sama příliš za střed. K tomu, abychom spatřovali Realitu, nikoli jen věci vnějšího světa, musí být naše oči introvertní. Bůh je uvnitř nás. Štěstí není v potěšení, ale v kázni. Ježíš říkal: „Když mne někdo chce následovat, ať se zapře.“ Věnování se Bohu znamená zapření ega. Své jáství musíme vyprázdnit do hlubiny boží. Tomuto procesu napomáhá praxe nesobecké služby (niškámakarma), oddanost (bhakti), kontrola mysli (jóga) a sebezkoumání (vičára). Sebezkoumání, oddané uctívání a etická služba představují prostředky k realizaci. Závěrem veškerého uctívání, provádění púdži (náboženského obřadu), džapy (opakování Božího jména) a dhyány (meditace) je společenství s Bohem. Jak narůstá intenzita naší oddanosti, vzdálenost mezi lidstvím a Božstvím se zmenšuje. Indické myšlení zná 4 druhy sjednocení s Božstvím: salokja – kdy Bůh a uctívající dlí na stejné pláni, samipja – kdy uctívající je v blízkosti Boha, sarupja – kdy uctívající více a více přestává rozlišovat různost forem a sajudža – kde uctívající je s Bohem sjednocen. Když sádhak objeví Božství v sobě, musí jej nalézt také ve vnějším světě věcí a lidí. Bůh je jak věčná a ustaviční aktivita, tak i nepohnutý svědek. Božství se odhaluje ve veškerém životě a existenci. Na zemi se nic nevymyká božskému Vědomí. Božství je životem, který nám vše dává.

Šrí Ramana Mahariši nepřebývá jenom ve světě čiré subjektivity, ale má také smysl pro nekonečné, které je ve všem. Jelikož odstranil své sobecké ego, stal se hlasem všeho, svědomím všeho, co je. Protože nemá žádné sobecké touhy a postrádá pocit konajícího, vstupuje do dění světa a vykonává funkci, kterou mu vesmírný Duch uložil. Úcta či zostuzení, chvála či obviňování, nic z toho s ním nepohne. Činnosti u něho nejsou podmíněny nezbytností plynoucí z povahy, ale vycházejí ze středu svobody Božství.

Ramana Mahárši Bylo by mylné předpokládat, že on, který je duchovně mocný, nemá trpělivost s lidskou slabostí. K lidskému smutku není necitný. Mudrci jsou ti, kdo odhalují Realitu, jež je úplným a veškerým blahem. Své objevy si nenechávají sami pro sebe. Mají sociální význam. Když jsem v jejich společnosti, pak my, obyčejní lidé, si uvědomujeme opravdovost duchovního světa a něco z jejich života zachytíme. Velcí duchové jsou andělé, kteří poskytují pomoc, ochraňují a podporují ty, kteří jsou v nouzi. Společenství se světci má za následek odpoutanost od ovoce konání. Odpoutanost vede k odpadnutí tužeb a od takového odpadnutí vzniká stabilita mysli; tehdy se získává osvobození zaživa. Upanišady doporučují aspirantovi duchovního života, aby se přiblížil takovému učiteli, který je znalý písma a je ve své realizaci Svrchovaného upevněný. Učitel odhaluje cestu. Jeho přítomnost vyzařuje mír a radost. Přetváří duše těch, kteří u něho hledají pomoc. S ostrým psychologickým vhledem chápe potřeby těch, kdo k němu přišli a uspokojí je. Jako všichni světci, má i on svůj základ v Bohu a jeho povrch je propleten se vším, co existuje. Miluje všechny bytosti s láskou, kterou miluje sebe a nemůže spočinout dotud, dokud každý nebude ve svém životě zrcadlit Božství.

Světci udržují společenství lidí. Filo poznamenává: „Rodiny, města, kraje i národy zažily velký prospěch, když některý jedinec vzal na sebe dobro a krásu. Tací lidé neosvobozují jen sami sebe, ale naplňují svobodnou myslí i ty, které potkávají.“ Opravdoví mudrci mají vlastnost vnitřní, niterné radosti a míru, zcela nezávislé na vnějších okolnostech. Toto štěstí není na vnějších věcech závislé. Oni překročili formy sociálního života. Jejich sebezapření je spontánní a neobsahuje nejmenší myšlenku oběti. Pracují pro naplnění Božství ve světě a pro dobro všech bytostí, pro naplnění účelu lidského života. Jsou jedno s Božstvím ve vědomí i činech.

V Ramanášramu Očekávat, že duchovní bytosti se odříkávají činností ve světě je mylné. Příležitosti, které svět nabízí, se mají využít pro vlastní vývoj. Život je hra, ve které bychom měli být aktivní. Všichni jsme obdrželi různé role a je naší povinností je hrát správným způsobem. Můžeme ve hře prohrát, ale z toho bychom si neměli nic dělat. Důležitá je hra, nikoli skóre.

Má-li se svět zachránit, pak se tak může stát jedině tehdy, vnikne-li do něj jiný svět, svět vyšší Pravdy a větší Reality než ten, který nás nyní zaplavuje zdrcujícími konflikty a utrpením. Příčinou naší choroby je, že opomíjíme rozvinutí kontaktu s oním světem Reality. Lidé jako Šrí Ramana Mahariši nám připomínají onu vyšší dimenzi Reality, ke které ve skutečnosti náležíme, i když to obecně nevíme.


Ganapati Muni – Život Šrí Ramany Mahárišiho

Pondělí, 30. prosince 1879 je památným dnem v dějinách Indie. V ten den se narodil velký mudrc v bráhmanské rodině v Tiručuzi. Byl vtělením velkého míru, nesmírné nádherné odpoutanosti, nesmírného soucitu, bezchybné moudrosti, čistého chování a byl příkladem pro celou lidskou rasu.

Ramana Mahárši v Ramanášramu Obyvatelé vesnice si stěží dovedli představit a uvědomit, že v jejich středu se narodil jogín takových kvalit, který dokázal zemi očistit a matku Indii ověnčit nesmrtelnou slávou. Jak mohli tušit, že jim se projevila božská záře v lidském tvaru, aby zemi odlehčila od její vyčerpanosti a že jméno jejich vesnice a Indie se zapíše zlatými písmeny do dějin světa. Kdo je ten velký mudrc? Není jim nikdo jiný než Šrí Ramana Maháriši nejvyšší z výjimečných náboženských proroků 20. století.

Hrdina naší historie Šrí Ramana Maháriši patří k nejvyšší třídě. Kombinuje v sobě mír a harmonii Buddhy, logiku a obratnost Šrí Šankary a schopnost nacházet nové pravdy z děl velkých mudrců minulosti, těch, kteří objevili a dali vzniknout mantrám. Z tohoto důvodu je považován za velkého duchovního Gurua či Mistra, oslavovaného jako Maháriši a všemi uctívaného. Sádhakové jeho doby z mnoha důkazů poznali, že Maháriši je avatárem, vtělením Skandy, největšího duchovního učitele světa.

Mahátmové (velké duše) se velmi liší od mahárišiů (velkých mudrců). Velcí učení lidumilové a státníci jsou všichni velcí. Nemohou však napravit hříšníky. Maháriši však může zničit zlo (nevědomost) a předat božskou moudrost a dovede z hříšníků udělat světce, neboť dovede odstranit nečistoty ze srdce. Každá generace plodí mahátmy ale maharišiové se rodí zřídka, jednou za sto let.

Ramana Mahárši Každý člověk, který zůstává jen několik minut v přítomnosti Šrí Ramany, zjistí, že On je maháriši. Ačkoli jeho pohled oslňuje jako paprsky slunce, jeho jemný úsměv je mírný a osvěžující jako paprsky měsíce. Jeho jasná tvář prozrazuje neměnný klid a vypovídá, že svou povahou je stálým blahem. V jeho přítomnosti každý zažívá čirý mír a harmonii. Není málo případů, kdy někteří k němu přicházeli s úmyslem, že ho zasypou sériemi otázek, a když stáli před ním, okamžitě zmlkli a vrátili se domů po té, co na něho hleděli, aniž by položili jedinou otázku, protože potměšilé pohyby jejich myslí byly překonány. I ti, kteří nechtěli v přítomnosti Mahárišiho svou povahou připustit své chyby, přece v jeho přítomnosti se otevřela jejich srdce a v sobě zvolali: „Bhagaváne, hřešil jsem, prosím tě ochraň mne.“ Počet těch, kteří k němu přicházejí, aby měli pouhý daršan jeho svatého tvaru je daleko víc, než těch, co k němu přicházejí, aby od něho obdrželi duchovní vedení. Z jeho očí, postavy a obličeje vyzařovala a tančila skvělá, světelná, sladká, ale mohutná síla, která přitahovala pohledy a také srdce jak němých zvířat, tak i obyčejných lidí navzdory tomu, že neměli žádné poznání či duchovní moudrost. I když nikdy nikoho nezval, všichni k němu přicházeli. I když se nikdy nepostavil do role gurua, aby poskytoval speciální poučení žákům, přesto všichni vnímali speciální pokyny i v jeho běžných hovorech a brali je jako vedení a sami se považovali za jeho žáky. Ačkoli nikomu nestranil ani žádného speciálně nemiloval, všichni jej milovali. Náš Maháriši, díky našemu dobrému osudu, žil jako vtělení blaha v Tiruvannamalai, kde se pohyboval jako dítě mezi dětmi či jako nejvýtečnější dospělý mezi dospělými nebo jako bytost mezi bytostmi a pohlížel na veškeré stvoření stejně a s naprosto stejným pohledem.


Slova Bhagavána

Musíte se ptát sami sebe „kdo jsem já?“. Toto zkoumání vede nakonec k objevení něčeho ve vás, co je za myslí. Rozřešíte-li tento velký problém, pak tím rozřešíte všechny ostatní problémy. Pravou přirozeností člověka je štěstí. Štěstí je svrchovanému Já vrozené. Hledání štěstí je nevědomé hledání svrchovaného Já. Svrchované Já je nezničitelné. Když jej člověk nalezne, najde štěstí, které nikdy nekončí.

Mysl není ničím jiným než proudem myšlenek, který proudí vědomím. Ze všech myšlenek je nejprvnější myšlenka „já jsem toto tělo“. Je to klamná myšlenka. Jelikož se však bere za správnou, tak je možné, aby vystoupily i jiné myšlenky. Mysl je tedy jen výplodem prvotní nevědomosti a je proto neskutečná.

Milost je ve vás. Jestliže by byla vnější, byla by bez užitku. Svrchované Já je milostí. Není to něco, co bychom měli získat od jiných. Vše, co je nutné, je znát, že milost existuje ve vás. Nikdy nejste mimo její působení. Milost je vždy přítomná. Neprojevuje se, protože převažuje nevědomost. Začne se projevovat spolu se šraddhá. Šraddhá –, světlo, duch, to jsou synonyma pro svrchované Já.

Všem modlitbám bude vyhověno. Žádná myšlenka se nikdy neztratí vniveč. Každá myšlenka dříve či později poskytne výsledek. Myšlenková síla se nikdy neztratí.

Lidé se mě ptají, jak kontrolovat mysl. Mysl je jen řadou myšlenek. Jak by se tedy mohla kontrolovat jednou z těchto myšlenek, která pochází z touhy kontrolovat mysl? Je bláhové hledat samotnou mysl nebo konec mysli. Jediný způsob, jak najít zdroj mysli spočívá v tom, že se zdroje držíme. Pak mysl sama od sebe zmizí. Jóga předepisuje potlačení mysli. Já však doporučuji átmavičáru, zkoumání či hledání svrchovaného Já, což je praktičtější.

Ramana Mahárši Vičára (sebezkoumání) je proces a také cíl. „Já jsem“ je cílem a poslední skutečností. Přidržovat se tohoto stavu bez úsilí je vičára. Realizace je spontánnost a přirozenost tohoto stavu. Jestliže někdo opomíjí vičáru, nejúčinnější sádhanu, pak ztrácí vhodný způsob, jak uklidnit mysl. Sebezkoumání je neselhávající prostředek, jedinečný pokyn k uvědomění si nepodmíněné skutečnosti, absolutního bytí, kterým skutečně jste.

Ať je zvolena jakákoli metoda, vždy tam musí být někdo, kdo je činný. Tomu nelze uniknout. Musíte zjistit, kdo je ten konající. Jinak nemůže být sádhana ukončena. Takže nakonec všichni musí začít pátrat „kdo jsem já?“.

Meditace je možná pouze tehdy, jestliže je ego udržováno. Je zde ego a objekt, o kterém ego medituje. Meditace je proto nepřímou metodou, protože Self je jedno jediné. Zkoumáním ega, to jest jeho zdroje, ego mizí. To, co zbývá, je Self. To je jediná přímá metoda.


Významné události v životě Ramany Mahárišiho - v datech

1879 – 30. prosinec, pondělí – Ardra daršan den – narozen v 1 hod po půlnoci v Tiručuli
1891 – stěhuje se do Dingidulu, když dokončil základní vzdělání v Tiručuli
1892 – 18. únor – smrt otce (Sundaram Iyer), stěhuje se do Madurai, studuje na škole středního stupně a na American Mission High Schoul
1895 – 1. listopad – uslyší slovo „Arunáčala“, jež pronese starší příbuzný
1896 – někdy v půli července: „Zkušenost smrti“ v Madurai s výsledkem naprosté a úplné realizace Já-Self
29. srpen, sobota – opouští svůj domov v Madurai a odchází k Arunáčale
1. září, úterý – přijíždí k Arunáčale, přebývá v prostorách tisícisloupové haly chrámu, dále pod Illupai stromem, v Patala lingamu v podzemí, někdy v Gopuram
1897 – přesunuje se do Gurumurtamu na okraji města (začátkem roku), přebývá ve svatyni a v přilehlé Mango Tree jeskyni (rok a půl)
1898 – květen – strýc Nelliapa Iyer nalézá Ramanu v Mango Tree jeskyni
září – Ramana Mahárši se přesunuje do chrámu Pavala Kunru
prosinec – matka Alagamal navštěvuje Ramanu v chrámu Pavala Kunru
1899 – únor – přesunuje se na horu Arunáčalu, kde přebývá v různých jeskyních, nejčastěji ve Virúpákša jeskyni a používá Mango Tree jeskyni v létě
1901 – odpovídá na otázky kladené Šivaprakašem Pillaiem (později vydané knižně pod názvem Kdo jsem já?)
1902 – ve Virúpáška jeskyni odpovídá na otázky Gambhira Sešli (vznik dílka Sebezkoumání)
1905 – přesunuje se do Pačaiamman Koil na dobu 6 měsíců, po vypuknutí epidemie neštovic se vrací na horu Arunáčalu
1907 – 18. listopad – významné setkání Ramany Maháršiho s Ganapati Munim, Ramana poskytuje duchovní poučení (upadéšu) Munimu
1908 – od ledna do března přebývá v Pačaiamman Koil s Ganapati Munim a jinými, později se opět vrací do jeskyně Virúpákša, do tamilštiny překládá Adi Šankarovo Vivéka Čudamaní a Drk Dršja Vivéka
1911 – F. H. Humpreys je první zápaďan, který navštěvuje Ramanu Maháršiho
1912 – druhá zkušenost smrti u Želví skály v přítomnosti Vasudeva Šastriho a dalších
1914 – obětuje modlitby (písně) za uzdravení matky
1915 – píseň Poppadam napsaná pro zdar matky, všechny další písně byly také napsány ve dnech pobytu v jeskyni Virúpákša: Arunáčala Akšaramana Malai, Arunáčala Padikam, Arunáčala Aštakam, překlad Devika Lottara, překlad Hymny k Dakšinamurtimu od Šankary, Guru Stuti a Hastamalaka Stotra
1916 – Ramana Mahárši se stěhuje do Skandášramu, který se buduje nedaleko jeskyně Virúpákša
1917 – sepisuje Arunáčala Pančaratnam v sanskrtu, matka se usazuje ve Skadášramu, Ganapati Muni sepisuje Šrí Ramana Gítu
1922 – 19. květen, pátek – mahásamádhi (úmrtí) matky, v půli prosince odchází do nynějšího Ramanášramu
1927 – sepisuje Upadéša Sáram v tamilštine, teluru, sanskrtu a malajalam
24. duben – sepisuje Átma Vidjá (Sebezkoumání)
1928 – v tamilštině sepisuje Ulladu Narpadu (40 veršů o Skutečnosti) a v malajalam píše Sat Daršanam
1930 – Ganapati Muni překládá Sat Daršanam do sanskrtu
1933 – Ramana Mahárši překládá do tamilštiny Ágamu Sarvadžňánotharam – Átma Sakšatkára
1936 – překládá Šrí Ramana Gítu do malajalam
1939 – 1. září, úterý – Ramana pokládá základy chrámu Máthrbhútéšvary (dnešní chrám Matky v Ramanášramu)
1940 – vybírá 42 veršů z Bhagavadgíty a překládá je do tamilštiny a malajalam
1946 – 1. září – oslavy 50 let od příchodu Ramany k Arunáčale
1947 – únor – sepisuje Ekatma Pančakam (Pět veršů k Já-Self) v telugu a tamilsky
1948 – 18. červen – kráva Lakšmí dosahuje nirvány, Ramana překládá Átma Bódhu Adi Šankary do tamilštiny
1949 – 17. březen, úterý – kumbhábhišékam chrámu Máthrbhútéšvary v přítomnosti Ramany Maháršiho
1950 – 14. duben, pátek – brahma nirvána Bhagavána Šrí Ramany Maháršiho ve 20:47, ve stejném okamžiku se náhle objevila velice jasná hvězda, vynořila se na jihu (nynější hala nirvány) a pomalu mířila na sever přes celou oblohu a zmizela za vrcholem Arunáčaly, byla viditelná v různých částech Indie