Není pochyb o tom, že v Tiruvannamalai možno nalézt stejný mír, jaký byl za časů, kdy Bhagavánovo fyzické tělo bylo ještě s námi. Někteří říkají, že nyní pociťují ještě větší mír než dříve. Jeho podoba odtahovala jejich pozornost, a nyní, když toto rozrušení odpadlo, pociťují neporušeně blaho jeho nesmírné aury. Vždyť během posledních dnů svého života řekl: „Říkáte, že zemřu. Zemřu! Budu více živ než kdy předtím.“ A tak tomu je.

Ale stále je velký počet těch, kteří říkají, že je mrtev a že je bezpředmětné přicházet do ášramu a sedět u prázdné hrobky. Neochotně přiznávají: „Nepochybně tam jsou psychické vibrace, ale ty můžete nalézt u každého svatého místa. Je zbytečné tam zůstávat. Obdrželi jsme impuls, tak se musíme vypravit a hledat „živého gurua“.“ A opravdu odcházejí hledat „živého“ gurua! Ale cožpak není Ramana Mahariši nejvýš živý teď, jakož byl i jindy?

Probereme si jejich argument. Zní takto: Když Bhagaván opustil své tělo, vstřebal se v Nekonečnu. Proto není třeba ášram navštěvovat nebo tam zůstávat jen pro nějaké sentimentální vztahy. Když tam půjdete, pocítíte určité vibrace, tak říkajíc reakce minulosti. Ty však nejsou pro sádhanu užitečné, nanejvýš to jsou přípravné kroky, které vás povedou k žijícímu guruovi. Toto je pro každého, kdo touží po duchovním pokroku bez užitku. S tím je konec.

Tyto zdánlivé argumenty jsou zcela mylné, ačkoli připouštějí, že Bhagaván byl dživánmuktou, tj. tím, kdo je již konečně od ega osvobozený. Připomeňme si, jak často prohlašoval: „Vy si myslíte, že jsem tělo, tento trup, který musím nosit. Jste na omylu, jsem Vše.“ Všimněte si, že říkal, že byl Vše ještě předtím, co zjevně opustil tělo.

Celý omyl vzniká hned na počátku, ve výkladu slova dživánmukta, nebo v tom, co si tito lidé myslí, že džňánin opravdu je a jak působí. Pokud pochopíte, že dživánmukta je již v Nekonečnu vstřebán, pak pro něho zdánlivé změny, které podstupuje, nejsou vůbec žádnými změnami, a pak by k žádným nedorozuměním nemělo docházet. Džňánin již žádný další proces nepodstupuje. Ztratil všechen pocit konajícího a spojitosti s tělem. Fyzická smrt je pouze jednou z myriád událostí máji. Džňánin nebyl při svých funkcích v žádném směru omezován tělem. Dalo by se říci, že tu byl pro nás. Potřebovali jsme něco, co jsme mohli vidět, někoho, s kým jsme mohli mluvit. Nyní se musíme obejít bez výhody jeho fyzické přítomnosti, ale to neznamená, že Bhagaván někam skutečně odešel, vždyť nám řekl: „Kam bych mohl jít? Jsem stále zde!“

Zatím co byl v těle, jeho tělo působilo jako viditelné centrum koncentrace, jako něco dotýkatelného, jako ohnisko k zaměření, které přitahovalo žáky. Ale on nikdy nebyl tělem, ani tehdy – za života těla, a věděl o tom, že je samotným věčným átmanem. A tak co by nyní mohlo být jako centrum koncentrace vhodnější, než místo, kde tak dlouho žil a které je nesmírně prosyceno jeho přítomností? Ovšem tvrdit, že Bhagaván Ramana se rozptýlil, odvál vzduchem, to je čiré bláznovství. Kdo ho znal, nemůže takto mluvit.

Odpůrci tohoto názoru by však ve své argumentaci pokračovali takto: „Ale ne, to my vlastně neříkáme. On se vstřebal v Neomezeném a stal se skutečně to Neomezené. Nyní je všude, nikoli jen určitým bodem u Madrasu.“ Jak už jsem dříve říkal, to není žádný argument. On byl vždy Neomezeným a odmítal názor, že by byl bytostí v těle. Situace je nyní stále stejná, až na to, že již nemáme před sebou jeho vtělenou formu. Ale je tu stále jeho ášram a samádhi, kde je jeho svaté tělo uloženo.

Zastávám názor, že teoreticky nikdy nebylo třeba jej hledat v Tiruvannamalai, ani tehdy, když působil v těle, vyjma známého pravidla, že Guru je pro sádhanu nezbytný. A my jsme tu potřebu pociťovali a obklopovali ho k našemu prospěchu. To vše je dnes stále možné.

Za starých časů Bhagaván mluvil a poskytoval slovní instrukce. To už dnes není možné. Ale ke kolika jedincům vlastě mluvil? Kolik tisíců návštěvníků jen přišlo, tiše se před ním posadilo a zase odešlo, aniž by pronesli slovo! Kolik jich bylo, co přišli, s myslí k prasknutí naplněnou otázkami, a u nichž jen jeho přítomnost způsobila, že všechny jejich otázky byly zodpovězeny? To vše je dnes stále možné.

Také dnes můžeme stále sedět před jeho samádhi a obdržet nesmírně účinné vibrace, obdržet odpověď na naše nevyřčené otázky, obdržet útěchu i povzbuzení, pokud to potřebujeme.

Kam tyto pokyny vlastně míří? „Je pouze jedno Já – Self a tím jste vy.“

Když to trochu rozvedeme, pak platí, že není, že bychom měli něco dělat, či hledat. Je tu pouze klamné ztotožnění s omezením, kterého se musíme zbavit. Nejlépe to provedeme soustředěním na věčného svědka, na Jediného, který je za všemi jevy. Znejte, kdo jste a více není třeba poznat. Nemůžete být tím věčně se měnícím tělem, kterému svědčíte. Nemůžete být smysly, které pozorují a navazují spojení, a které užíváte. Nemůžete být myslí, která uvažuje a je pouze nástrojem. Nemůžete být ani jedincem, nesoucím určité jméno, protože ten podléhá změnám, jakým je dětství, věk dospívání a nakonec stáří. Také se narodí, a tudíž i zemře. Přestává existovat v hlubokém spánku a v různých zrozeních bere na sebe zcela nové formy a jména a i toho jste svědkem. Každý z nás však ví, že za všemi těmi funkcemi a změnami existuje trvalé Já. Namísto, abychom se soustřeďovali pouze na svět jevů, měli bychom se soustřeďovat na ono Já a pak bychom již neměli mít starosti a problémy.

Všechna další slova, přidávaná k tomuto učení, by byla jen úplatkem pro vždy se tázající mysl, která chce znát a prozkoumávat budoucnost. Není však nikdy uspokojená, protože jakmile je jedna pochyba odstraněna, přijde další a zabere její místo. Ba co víc, jak by bylo možné pochyby intelektuálně vyjasnit. Na krátký okamžik můžeme být spokojeni, pak ale zapomeneme na argumenty nebo si vzpomeneme na jiné, které jsme třeba zapomněli uvést. Jelikož toto Bhagaván věděl, mnoho nemluvil a říkával, že ticho je nejlepší. A u tohoto bodu jsme opět vedeni zpět k ášramu, kde můžete nalézt stále stejné ticho, stejnou přítomnost, stejnou inspiraci a stejný, všepohlcující Mír.