"Bůh není ve skutečnosti nic jiného než naše pravé Já."
Úvodní stránka
Knihy
Přednášky
Texty
Videa
Fotografie

Ramana Maháriši
Arunáčala
Annamalai svámí
Sádhu Óm
Robert Adams
Robert Adams
1928 - 1997

 

 

 

Robert Adams (narozen v USA) byl přímý a realizovaným žákem Ramany Mahárišiho. S Ramanou se poprvé setkal v Ramanášramu v roce 1948. V Indii pak pobýval dalších 5 let. Později se opět vrátil do USA, kde ke konci svého života pořádal duchovní setkání (satsangy) s malou skupinou svých přátel. Z těchto satsangů se zachovaly zvukové záznamy a přepisy, z nichž některé můžete nalézt i na tomto webu.

Satsangy Roberta Adamse přednášené Rudolfem Skarnitzlem:
můžete nalézt zde.

Satsangy Roberta Adamse ve formě textů:
Meditace já - já - já,  Není utrpení, není smrti,  Sedět v tichu,  Vánoční satsang s Robertem Adamsem,  Robert a Ramana,  Výňatky ze satsangů Roberta Adamse,  Vaší pravou přirozeností je nesmrtelnost,  Za iluzorním světem máji,  Štěstí,  Cesta džňány není pro každého,  Opravdu existuje karma?  Zdraví, nemoc a smrt,  Roberte, opravdu jsi džňáninem?  Satguru versus pseudo-guru,  Džňánin nepřichází v míru,  Dvě cesty k realizaci,  Celý svět miluje lež,  Milníky v duchovním životě

Foto
Foto Roberta Adamse ke stažení.


Robert Adams vypráví pro časopis The Mountain Path

Robert Adams - počátkem 90. let min. stol. Narodil jsem se 21. ledna 1928 v Manhattanu v New Yorku. Od úplných počátků, kam až si mohu vzpomenout, když jsem byl ve své dětské postýlce, objevoval se přede mnou na opačném konci postýlky malý mužíček s šedými vousy, bílými vlasy, vysoký asi 60 cm a něco na mě žvatlal. Samozřejmě že jsem mu jako dítě nerozuměl, co říká. Myslel jsem si, že je to normální, že každý má takovouto zkušenost.

Když mi bylo asi pět nebo šest let, řekl jsem o tom mým rodičům. Mysleli si, že je to dětská hra. Řekl jsem to mým přátelům a vysmáli se mi. Tak jsem o tom přestal cokoli říkat. Návštěvy přestaly, když mi bylo asi sedm. Můj otec zemřel a všechny nenadálé příchody malého mužíčka ke mně ustaly.

Zeptal jsem se své matky: „Co tady dělám? Nepatřím sem.“ Nerozuměl jsem, co říkám, ale cítil jsem, že se sem nehodím. Má matka si myslela, že jsem blázen a stejně tak i mnoho dalších lidí. Vzala mě k doktorovi. Doktor jí řekl, že to přejde.

Pak se stalo něco zajímavého. Kdykoli jsem cokoli chtěl, kus cukroví nebo hračku, třikrát nebo čtyřikrát jsem vyslovil Boží jméno a někdo mi to přinesl nebo to odněkud přišlo.

Jednou jsem chtěl hrát na housle. Má matka mi řekla, že by hraní bylo pro mě příliš obtížné a že mi je nekoupí. Řekl jsem: „Bůh, Bůh, Bůh,“ a o několik hodin později se objevil můj strýc, kterého jsem asi pět let neviděl. Napadlo ho, že potřebuji housle a přinesl mi je.

Takto to chodilo stále dokola a mezitím jsem začal chodit do školy. Do školy jsem se opravdu nehodil, protože jsem byl stále zasněný. Nikdy jsem neměl ve zvyku se učit. Když jsme měli test, stačilo říct: „Bůh, Bůh, Bůh“ a odpověď přišla.

Když mi bylo čtrnáct, přihodila se neobyčejná věc. Chodil jsem na střední školu. Ve třídě bylo asi 35 studentů. Učitelka se jmenovala paní Riley. Vážila asi 150 kilo, a když se namíchla, měla ve zvyku poskakovat. My jsme samozřejmě měli ve zvyku ji zlobit (smích). Od jedné dívky jsem si vypůjčil sponku do vlasů. Na spodní straně mé židle byl pant. Strčil jsem sponku do pantu a zabrnkal jsem na ni. Učitelka se mohla zbláznit. Nevěděla, odkud zvuk vychází a poskakovala – opravdu velmi zajímavá příhoda (smích).

Jindy se blížil konec ročníku a my jsme dělali náš závěrečný test. Byla to matematika. Nikdy jsem se ji neučil a tak jsem nic neuměl. Řekl jsem: „Bůh, Bůh, Bůh.“ Místo toho, aby přišly odpovědi, místnost se naplnila světlem, tisíckrát zářivějším, než je slunce. Bylo to jako atomová bomba, ale nebylo to spalující světlo. Byla to krása; jasný, zářivý, vřelý pocit vnitřního uspokojení. Pouhá vzpomínka na to mě nyní nutí na chvíli přestat mluvit a obdivovat to. Celá místnost, všichni a všechno bylo ponořené do světla. Každý student mi připadal, že je složený s nesčetných částeček světla. Zjistil jsem, že jsem se rozpustil v zářícím bytí, ve vědomí. Splynul jsem s vědomím. Nebyl to netělesný zážitek. Bylo to zcela odlišné. Uvědomil jsem si, že nejsem svým tělem. Co se zdálo být mým tělem, nebylo skutečné.

Šel jsem dál za světlo, do ryzího, zářícího vědomí. Stal jsem se všudypřítomným. Má individualita se rozpustila v čisté, absolutní blaženosti. Expandoval jsem. Stal jsem se vesmírem. Ten prožitek je nevylíčitelný. Bylo to naprosté blaho, absolutní štěstí.

Následující věc, kterou si pamatuji, bylo, že se mnou třásl učitel. Všichni studenti odešli. Byl jsem jediný, kdo zůstal ve třídě. Vrátil jsem se k lidskému vědomí. Ale ta atmosféra mě nikdy neopustila.

Dotaz: Jakou známku jsi dostala z matematického testu? (Smích.)
Robert Adams (směje se): Pětku. Neudělal jsem ho.

Když mi bylo asi čtrnáct, šel jsem do knihovny dělat knižní referát. Prošel jsem kolem oddílu filozofie a viděl jsem knihu o mistrech jógy. V tu dobu jsem vůbec nevěděl, co to znamená. Otevřel jsem knihu (Kdo jsem já? od Ramany Mahárišiho), kde byl obrázek Ramany. Chlupy se mi naježili, protože to byla ta samá bytost, která se mi zjevovala v mé postýlce, když jsem byl malé dítě! Od té doby už jsem nikdy nebyl jako dřív. Vrátil jsem se zpátky do školy a předstíral, že jsem normální, ať se dělo cokoli.

Joel Goldsmith byl vlastně můj první učitel. Byl to křesťanský mystik, který napsal několik knih o mystice. Vysvětlil mi, co se v mém nitru odehrává, objasnil mi mé pocity; do té doby jsem byl zvyklý si o sobě myslet, že jsem blázen. Joel Goldsmith mi řekl o Paramahansa Jóganandovi.

Robert Adams Vstoupil jsem do spolku Sebe-Realizace v Encinitasu, abych poznal Jóganandu. Byl jsem zasvěcen a chystal jsem se stát mnichem, ale pak mi Jógananda řekl: „Roberte, ty sem nepatříš. Musíš jít svojí vlastní cestou. Odjeď do Indie.“

Tak jsem jel. Skrze milost Paramahansy Jóganandy jsem se dostal do Šrí Ramanášramu. V přítomnosti Šrí Ramany byl můj zrak otevřen k pochopení smyslu mé zkušenosti. Potvrdil jsem si své pocity, kdy od té doby, co jsem se narodil, jsem nikdy nevěřil, že jsem tělem.

*  *  *

Dotaz: Když jste poprvé viděl Ramanu Mahárišiho, připomínal vám člověka, se kterým jste komunikoval už jako dítě?
Robert Adams: Rozhodně ano.

Dotaz: Mluvil jste s ním o tom někdy později?
Robert Adams: Ne, nikdy. Pouze jsme se na sebe usmívali. Měl jsem s ním jednu osobní rozmluvu, ale až koncem roku 1947. Ramana byl již sláb. Nemohl moc dobře chodit – měl hůl – a pomáhali mu jeho oddaní stoupenci.

Dotaz: Ramana Maháriši byl mužem činu.
Robert Adams: Naopak, Ramana Maháriši sám nikdy nic neučinil.

Dotaz: Přesto se kolem něj odehrály různé události.
Robert Adams: Ramana popíral, že by s tím měl něco společného.

Robert Adams Dotaz: Mohl popřít vše, co chtěl, ale jiní lidé s ním měli zkušenost, že vykonával skutky.
Robert Adams: Oni věřili, že se tyto skutky odehrály v důsledku jeho konání. Byla to jejich víra, že se tak stalo. Mudr záměrně nic nedělá, přesto se kolem něj mohou odehrávat nejrůznější události.

Dotaz: Jestliže má někdo silnou víru v toto učení, pak nic nemůže zabránit seberealizaci, je to tak?
Robert Adams: Není to tak jednoduché. Záleží to také na Boží Milosti, která je ale vždy k dispozici. Procitněte k Milosti. Nemůžete přesně určit, co vede k seberealizaci.

Dotaz: Jste žákem Nisargadatty Mahárádže?
Robert Adams: Byl jsem jeho žákem, ale strávil jsem s ním jenom krátkou chvíli.

Dotaz: Bylo to před tím, než jste se setkal s Ramanou Mahárišim?
Robert Adams: Ne, bylo to o mnoho let později. Strávil jsem s ním šest měsíců.

Dotaz: Co vás tam po tu dobu šesti měsíců drželo?
Robert Adams: Bylo pro mě zajímavé sledovat jeho působení. Byl jsem tam v době, kdy jeho tlumočníkem byl Rameš Balsekar.

Dotaz: K jakému závěru jste došel?
Robert Adams: Mým závěrem je, že vše je v pořádku a všechno se vyvíjí tak, jak to má být.

Dotaz: Když za Ramanou přicházeli návštěvníci se svými životními obtížemi, byl schopen jim pomoci?
Robert Adams: Ramana nikdy nikomu dobrovolně nepomáhal. Jednoduše seděl na své pohovce a všichni se mohli chovat, jak chtěli. Neustále a znovu mu bylo pokládáno množství otázek, ale on po většinu času zůstával tichý.
Když za ním lidé přicházeli se všemi druhy svých problémů, Ramana měl ve zvyku podívat se na svého sluhu a říci: „Přicházejí za mnou, abych jim pomohl s jejich problémy. Ale komu mám pomoci?“

Robert Adams Dotaz: To mi není jasné.
Robert Adams: Ramana nebyl konající! Jak by mohl pomoci lidem s jejich problémy? Nebyl psycholog.

Dotaz: Znám lidi, kteří také nic nevykonávají. Někdo k nim však přijde se zdravotním problémem. Ten člověk vstane, něco s tím druhým tělem udělá a té osobě bylo pomoženo.
Robert Adams: Lidem bylo pomoženo v důsledku přítomnosti Ramany. Ramana byl většinu času tichý. Lidé v tomto tichu prováděli nejrůznější věci. Ale pouhé sezení v jeho přítomnosti odstraňovalo všechny jejich potíže.

Dotaz: V přítomnosti někoho takového budete patrně cítit cosi …
Robert Adams: Budete pociťovat vaše skutečné Bytí, vaši vlastní blaženost a štěstí. To nelze slovy vyjádřit.

Dotaz: Měl jsem různé pocity v přítomnosti různých učitelů.
Robert Adams: To je chybné uvažování. Vy nepodléháte změnám. Cílem je, aby vaše pociťování šlo do hloubky sebe sama. Opravdový mudrc vám poskytne vědomí, se kterým se hluboce ponoříte do sebe sama, hlouběji, než kam jste se kdy dostal.

Dotaz: Mohl byste něco říci o důležitosti učitele pro dosažení seberealizace, a jaké by měly být vztahy mezi žákem a učitelem?
Robert Adams: Učitel jste ve skutečnosti vy sám. Vy vytváříte učitele, který před vámi povstal. Učitel by tu nebyl, pokud byste o něm nezačal snít. Vy jste vytvořil učitele – z vaší mysli, a k tomu, abyste se probudil, abyste prozřel, že zde není žádný učitel, žádný svět – vůbec nic. Toto všechno jste udělal docela sám. Gratuluji!
Je to váš sen. Máte před sebou učitele, vysvětlujícího vám toto vše a říkajícího, že se dříve či později musíte probudit. Když půjdete hlouběji, opravdu spatříte, že již jste probuzení. Pak celý tento spánek zmizí.
Zatímco se toto vše odehrává, existuje tu vztah mezi žákem a učitelem. Hrajete hru, kterou jste si sami vytvořili. Vytvoříte učitele, aby vás probudil, ale vy už jste vzhůru a nevíte to. Učitel vám dává poučení, dává vám milost a nechá vás porozumět tomu, že jste již probuzení a v míru. Na oplátku zahrnujete učitele přízní. Je to vzájemná hra. Je to vaše hra, váš sen. Proto se nyní probuďte a buďte svobodní.

*  *  *

Pobýval jsem v Šrí Ramanášramu během posledních třech let života Ramany Mahárišiho. Díky jeho milosti jsem byl schopen upevnit a rozšířit si svoji vlastní zkušenost. Po letech strávených s Bhagavánem a s dalšími indickými mistry (více než dalších 17 let) jsem cestoval (po USA) a často jsem se přesouval z místa na místa, abych se vyhnul případné proslulosti. Několik málo oddaných se na různých místech kolem mě shromáždilo, ale byl jsem schopen vyhnout se velkým zástupům hledajících.

Když jsem byl v Benáresu, navštívil jsem džňánina – o kterém téměř nikdo nikdy neslyšel – jmenoval se Brahmananda. Nazývali ho „Boží pracovník“. Bylo mu asi 90 let a měl tři žáky, kteří s ním v jeho posledních 50 letech žili. Byl jsem pozván, abych se k němu posadil. Myslím, že jsem byl první člověk ze západu, který dostal svolení s ním pobývat. Tak jsem u něj několik dnů seděl, aniž bych od něj cokoli zaslechl. Většinou byl úplně tichý.

Třetí den mého pobytu Brahmananda řekl svým žákům, že jeho tělo trpí bolestí – měl artritidu – ale že zde ještě musí dodělat nějakou práci. Prohlásil, že hodlá opustit své tělo příští den ve tři hodiny odpoledne a že si vezme tělo mladší osoby. Řekl, že někdo uklouzne na ulici a praští se do hlavy. „Vezmu na sebe jeho tělo,“ oznámil nám. Pečlivě jsem ho poslouchal, jak to obvykle dělám a všichni jsme se už nemohli dočkat zítřka (smích). Nikdo se nestaral, že se chystá umřít. Všichni jsme byli zvědaví, jestli udělá to, co řekl (smích).

Příštího dne ve tři odpoledne, když seděl v lotosové pozici, najednou ztuhnul a byl mrtvý! Pokoušel jsem se nahmatat puls, ale žádný nebyl. Štípnul jsem ho. Nic. Jeho tělo bylo jen prázdnou schránkou. Zmateni jsme kolem něj asi půl hodiny postávali, abychom viděli, jestli se vrátí opět k životu. Nic se neodehrálo.

Zvenku jsme náhle uslyšeli nějaký rozruch. A opravdu – mladý muž uklouznul na ulici – pršelo – a uhodil se do hlavy. Shromáždil se kolem něj dav lidí, byl tam i doktor. Ten ho prohlásil za mrtvého. Ale najednou mladík vstal a utekl do lesa. Nikdo už o něm více neslyšel.

Mnohokrát mívám vizi, ve které se procházím s Ramanou Mahárišim podél Gangy. Bavíme se o jednoduchých věcech, jako třeba o počasí. Vize není sen. Vize je opravdová zkušenost v jevovém světě. Všechno je možné. Nikdy nevěřte, že je něco nemožné. To vás omezuje. I když nemáte zkušenost Sebe Sama, mějte důvěru v to, že uvnitř vás se nachází nekonečné možnosti.

Robert Adams Mé tělo v posledních letech vykazuje známky Parkinsonovy choroby, a proto bylo přinuceno se usadit na jednom místě, aby mohlo přijmout příslušnou péči. Stále si přeji vyhnout se davům hledajících. Upřednostňuji práci s malým počtem oddaných uctívajících. Nepíši knihy, nic nepublikuji. Nicméně některé satsangy, které týdně pořádám, byly nahrány a přepsány.

Děkuji vám za váš zájem. Mé požehnání vám a celému ášramu.

 


Sedm základních bodů učení Roberta Adamse

1. Nejste to, tím, co si myslíte, že jste. Nejste tělem, svou myslí nebo vůbec něčím. Vše, čemu věříte, že jste nebo co ze sebe vnímáte, je klamem.

2. Nechte svět světem, nemáte s ním nic společného. Svět je jen projevem, fata morgánou, snem či bděním, je stvořený myslí. Není času ani prostoru, není žádné zrození ani smrti, žádné tělo či mysl. Není dobrat ani zla či špatnosti. Nic, co je vnímáno či myšleno, není skutečné.

3. Nejste konající. Není jedince, který si něco zvolí; volba je klamem. Svobodná vůle je jen zdáním. Není ničeho, k čemu byste se měli odhodlat, něco vylepšit nebo učinit. Toto vězte a buďte šťastní.

4. Jen Bůh existuje. Mimo Boha nic neexistuje – a vy jste Tím. Nepodléháte změnám, jste věční, vševědoucí a blahaplní. Jste daleko, daleko víc než toto. To, co jste, je nad slovy. Buďte tiší a vězte, že jste Bohem.

5. Všechna slova, všechno poznání jsou jen lidským stvořením a naprosto míjí Neomezené. Absolutno má mnoho jmen a vlastností, ale jména a pojmenování nemohou nikdy odhalit To, co je zcela nad myslí, nad poznáním. Absolutno možno nalézt v prázdnu, v nepoznávání, tichu.

Robert Adams 6. Pokud se vám toto nedaří chápat a budete stále věřit, že svět je skutečný a že jste oddělení od Boha, pak vězte, že vše je v pořádku a že se vše vyvíjí tak, jak má být. Není třeba Boha o něco žádat. Vše, co potřebujete, je ke každému okamžiku přichystáno.

7. Není žádná „pravda“, ba ani tato slova. Jsou používána jako trn k odstranění zabodnutého trnu utrpení. Není žádného „Boha“ (ve smyslu od člověka oddělené entity), žádné absolutno, vědomí. Není vůbec žádná věc. Odpočívejte v nevědomosti (v ne-vědění), nic nevězte, nic nechtějte. Přistupujte k Bohu s prázdnýma rukama. Pak budete vědět, kdo jste a budete šťastní.

 


 

Robert Adams

Skutečně není, co říct. Slova jsou zbytečná.
Jediným důvodem, proč užívám slov, je, abych vám umožnil objevit Ticho v nich skryté.
Ticho je Pravda. Pravdu není možno vysvětlit slovy.
Slova ztrácejí smysl a stávají se zbytečnými.

 


Text: "Robert vypráví..." vyšel v časopise The Mountain Path, v čísle II., v roce 1993 - překlad LH
Text: "Sedm základních bodů..." - překlad Rudolf Skarnitzl