Položte své břemeno k nohám Pána vesmíru - Arunáčaly, která vše vykoná. Buďte stále upevněni v Srdci, v transcendentálním absolutnu.
Úvodní stránka
Knihy
Přednášky
Texty
Videa
Fotografie

Ramana Maháriši
Arunáčala
Annamalai svámí
Sádhu Óm
Robert Adams
Arunáčala
posvátná hora jižní Indie

 

 

 

Hora Arunáčala (na jejímž úpatí leží město Tiruvannamalai) patří k nejposvátnějším místům Indie a je z nich patrně i nejstarší. Duchovní síla vyzařovaná z hory je nepopiratelná. Ramana Maháriši o ní prohlásil, že je Srdcem země, duchovním Srdcem světa, Srdcem života. Kromě Ramany spojili své životy s Arunáčalou mnozí další světci a mudrci.

 

Arunáčala

Přednášky o Arunáčale se konaly 13. 4. 2005, 15. 2. 2006, 9. 1. 2008, 12. 10. 2010, 1. 12. 2013.

Texty: O Arunáčale, Pět hymnů na Arunáčalu, Význam pradakšiny (obcházení) hory Arunáčaly, Arthur Osborne - Arunáčala

Fotografie Arunáčaly k prohlížení a ke stažení.


Mytologie Arunáčaly, autor zveřejnil jen své iniciály - T. K. S.

Šrí Arunagiri Jógi (personifikace Arunáčaly) září vždy jako Svrchovaný Pán s třemi řadami posvátného popela na čele a tečkou mezi obočím, se zářícím věncem kolem krku, s králem hadů ovinutým kolem hlavy a s půlměsícem na hlavě, což jsou všechno znamení Jeho vlády.

Budeme vypravovat, jak se Šiva - Arunadri (jméno pro Arunáčalu), sám sebou zářící, objevil na zemi, a to podle příběhu, který samotný Šiva vyprávěl Džňána Sambandovi, velkému tamilskému světci a básníku.

Arunáčala Světec Džňána Sambanda, prozpěvujíc chválu na Arunáčalu, Jediné Jsoucno, které doprovází Unnamulai (Šivova manželka nebo také šakti) s jejími neposkvrněnými ňadry, zvaná také Uma, spatřil jednou ctihodného starého bráhmana, jak sbírá kvítí u cesty. Džňána Sambanda se jej zdvořile zeptal, odkud přišel a co tam dělal. Starý bráhman, který nebyl nikdo jiný, než samotný Šiva Arunáčala, odpověděl: „Přicházím z Arunáčaly. To je můj domov. Přišel jsem nashromáždit květiny k uctění Pána.“ Džňána Sambanda se dále zeptal, jak daleko to je a kterým směrem. Starý bráhman řekl: „Nemůže to být odtud daleko, protože ač stařec, chodím sem každý den, abych zde nasbíral květiny. Nasměruji tě na správnou cestu, abys tam došel.“ Zde vidíme přirovnání, kde Guru, projev Self (pravého Já, Boha), ukazuje uchazeči cestu a prohlašuje, že Cíl „není daleko“.

Džňána Sambanda pak poprosil o další poučení o Arunagirim (jiné jméno pro Arunáčalu) a byl mu povězen následující příběh.

Arunáčala - jižní strana Arunáčala je základní podstatou veškerého vesmíru. Je projevem Sambhy (jedno ze jmen Šivy), který se v pradávných časech projevil jako ohnivý sloup, aby urovnal spor mezi Brahmou se čtyřmi tvářemi a Višnuem se čtyřmi pažemi. Oba dva bohové byli dalším projevem Sadašivy (další ze jmen Šivy), který se tak projevil jako mnohost. V každém z nich povstal pocit ega a každý se domníval, že je významnější než ten druhý a zuřil mezi nimi takový zápas, že hrozil samotný zánik vesmíru. Tehdy se pán Čandrasekara (další ze jmen Šivy) rozhodl, že musí potvrdit svoji vládu pro záchranu vesmíru. V důsledku toho se zjevil jako obrovský sloup ohně mezi oběma bojujícími bohy.

Brahma i Višnu byli zmateni z toho, že vidí sloup ohně, který překračuje konce vesmíru. Dohodli se, že ten z nich, kdo dokáže nalézt jeho konec, bude vítězem sporu. Višnu na sebe vzal formu kance Varahy a začal rýt dolů do podsvětí. Brahma se proměnil v labuť a stoupal vzhůru, aby nalezl vrchol ohnivého sloupu. Ale i když Višnu sestoupil až do čtvrtého nejnižšího světa, nedokázal nalézt konec, vrátil se a uznal svoji porážku. Brahma také nedosáhl vrcholu, ale za letu zachytil květ, který padal z ráje, vrátil se s ním a tvrdil, že ho nalezl na samotném vrcholu.

V tomto mýtu představuje Šiva – Ničitel – pravé Já či osvícení, ničitele klamu odděleného individuálního bytí. Višnu – udržovatel je zde pocitem ega, udržovatelem domnělého individuálního bytí, když zřetězí všechny okamžiky žití v domnělou entitu (bytost). Pátrá v nitru sebe sama, když nadarmo hledá pravdu o Bytí. Brahma – stvořitel představuje mysl, která si klamně přisvojuje tvůrčí princip, stoupá vzhůru do idejí a představ a dokonce přijímá jasnozření, které pochází z ráje a chybně to pokládá za osvícení.

Šiva – Svrchovaný Pán odhalil svoji pravou podobu a místo ohnivého sloupu se náhle zjevil před bohy a požehnal Višnuovi za jeho opravdovost a oddanost, ale Brahmu proklel a řekl, že za toto provinění mu nebudou zasvěceny žádné chrámy. A opravdu, až dodnes jsou v Indii jen chrámy zasvěcené Šivovi a Višnuovi, ale nikoli Brahmovi. V těch dobách měl Brahma pátou hlavu, která se zvedala nad jeho čtyřmi tvářemi, se kterými je dnes zobrazován, ale Šiva ji v hněvu srazil.

BrahmaPátá hlava Brahmy je podstatou čtyř elementů, středem kontroly vesmíru, čistým poznáním, které je nad znalostmi mysli a smyslů. Je to ekvivalent třetího Šivova oka, neděleným poznáním překračujícím dualitu. Stětí hlavy je rovnocenné s vyhnáním člověka z ráje v křesťanské tradici. Člověk či jeho mysl je připravená o přímé zření ráje a přivedena do světa protikladů, do světa dobra a zla a sporu mezi nimi.

Dále se uvádí, že se Višnu v modlitbě obrátil na Pána, připomínajíc mu, že Brahma je bůh čtyř Védů, čemuž odpovídají jeho čtyři tváře, a že Védy představují i prvotní zvuk, kterým byl vesmír stvořen a je jím i udržován. A pokud by bůh Véd byl zničen, vesmír se může rozpadnout v prach. Na to Šiva odpověděl, že Brahma je stále bůh Véd a že když se recituje jakýkoli text Védů, tak to může být jeho chrámem. A tak tomu bylo a je.

Oheň na vrcholu Arunáčaly při svátku Kartikai Pak se oba bohové modlili k Šivovi, aby ztlumil svoji zář a dovolil, aby sloup ohně vzal na sebe podobu nehybné hory k požehnání světa. Pán Šiva laskavě vyslyšel jejich modlitby, stáhnul záři do sebe a zůstal ve formě hory se jménem Arunáčala, takže ti, kteří přijdou k hoře nebo se dokonce jen k ní stočí ve svých srdcích, mohou být v tomto životě požehnáni a nakonec dosáhnou osvobození. Každým rokem během svátku Kartikai (podle kalendáře připadá na úplněk v říjnu nebo listopadu) se na vrcholu kopce zapaluje strážný oheň na připomínku skutečné podstaty Arunáčaly jako ohnivého sloupu.

V mém článku „Tajemství Arunáčaly“ (překlad je uveden na konci stránky) jsem uváděl, jak Uma, manželka Šivy, známá také jaké Góvru nebo Parvátí, při hře zakryla svýma rukama oči Pána Šivy a způsobila tím rozpuštění vesmíru, který existuje jen v pohledu Šivy. Vysvětloval jsem také význam tohoto symbolu.

Šiva tím zůstal nedotčen. Pro něj je kalpa nebo pralája – projevení vesmíru či jeho rozpuštění – jedním a tím samým. Avšak Uma čili Šivova šakti či energie se musela kát, aby mohla být opět spojena se Šivou. Z toho důvodu odešla do Kančipuram, do svého příbytku pod nikdy nestárnoucím stromem mango vedle nádrže Kampa a vykonala všechna předepsaná pokání. Z jílu vyrobila Šivův lingam, zasvětila jej Šivovi a s nesmírnou horlivostí jej uctívala. Aby Šiva vyzkoušel její stálost, rozvodnil řeku Kampa, ale bohyně myslela jen na záchranu lingamu, který přitiskla k hrudi, takže se forma jejího těla vtiskla do mokrého jílu.

Pak byl slyšet hlas Pána: „Nechej tento posvěcený lingam zde na světě, jako pečeť šakti na Šivovi. Já sám jsem se projevil na světě jako Arunáčala, laskavý a svědčící Lingam Světla. Jdi tam a v ášramu mudrce Gautamy (nejedná se o Buddhu – pozn. LH) prováděj pokání pod jeho vedením, a tam pro tebe odhalím svoji zářící formu.

Zde Uma představuje velkou statečnost Šivy, která je s ním nerozlučně spjatá, a kterou Šiva vyslal do projevu proto, aby našla svoji cestu zpět do jednoty s Pánem, který je jejím milovaným a jejím pravým Já. Nejdříve Uma provádí pokání pod nestárnoucím stromem odhalené dharmy (pravého – věčného učení) a plní všechny požadavky duchovní cesty. Pak doplňuje svoje povinnosti výrobou a uctíváním lingamu z jílu. Když ji zaplaví řeka osudu, přilne se k lingamu, a tím ukazuje, že oddanost je jí nejvyšším pokladem. A teprve pak je nasměrována k Hoře Osvícení, kde ji očekává její Guru.

Při příchodu bohyně do ášramu se jí mudrc Gautama uklonil a řekl: „Jsem si vědom, že jsi tu z příkazu Pána Šivy. Arunáčala je jeho nejsvětější místo. Zde Pán odhalil sám sebe pro Višnua a Brahmu a převzal formu hory, která se jmenuje Arunagiri.“ Postoj Gurua k žákovi je vskutku projevem úcty poté, co v žákovi zří milovaného Pána. Když byl náš Bhagaván jednou dotázán, co si myslí o lidech, kteří před ním z úcty lehají na zem, odpověděl: „Předtím, než se pokloní mně, já jsem se již poklonil Šivovi ve svém Srdci.“

Oheň na vrcholu Arunáčaly při svátku Kartikai Gautama pak předal Umě duchovní pokyny ve formě příběhů o Arunáčale. Vyprávěl jí, jak Brahma jednou vytvořil krásnou dívku, aby rozptýlila jogíny z jejich duchovního úsilí, ale byla tak okouzlující, že se do ní zamiloval sám Brahma a následoval ji. Dívka se proměnila v jelena, aby mu unikla a Brahma ji začal pronásledovat jako jelen. Pak se proměnila na ptačí samičku, ale Brahma se změnil v ptáka. Dívka, proměněná v ptáka, letěla na vrchol Aunáčaly a volala: „Arunáčalo, podrobuji se Tobě!“ Z hory okamžitě vyšel lovec, aby ji chránil. Tímto byl Brahma zbaven iluze touhy a modlil se za odpuštění. Šiva (lovec) řekl: „Od svých hříchů jsi očištěn pouhým pohledem na Arunáčalu. Já jsem záře Arunagiri – Svrchované Celistvosti. Tiše stokrát obejdi Arunáčalu a budeš očištěn.“ Brahma tak vykonal a stal se pánem ráje Satjalóky.

Krása iluze máji je taková, že samotné Bytí se do ní zamilovává. Kouzlo výtvorů mysli je tak mocné, že je mysl sama sleduje. Pouze vnímání poznání pravého Já je prosté nástrah klamu. Proto je zde nařízení stále kroužit kolem Srdce v tichosti, které je tichostí mysli.

Další Gautamův příběh se týká Višnua. Hari (jiné jméno pro Višnua) je podkladem vesmíru. Na začátku každé kalpy (cyklu projeveného světa) se z něj vynoří Brahma, aby se chopil role tvořitele. Avšak jednou Hari bezohledně spal a Šiva musel práci vykonat za něj.

Tak jako vesmír prochází střídavými fázemi projevu a rozkladu, tak to také činí sádhak (hledající) skrze fáze rozvoje a útlumu. Může upadat do stavu lája nebo jogínského spánku, který, ač je příjemný, je neplodný a sádhak tak přestane s vnitřním zápasem. Tento stav musí ze sebe sádhak setřást a stočit se k Arunáčale, k Srdci – aby obnovil vnitřní vedení.

Probouzející se Hari řekl: „Tohle zavinila mája. Co udělám, abych vymazal svůj hřích? Uchýlím se o pomoc k nohám Šivy.“ A jen to pomyslel, Šiva stál před ním a pravil: „Já jsem Arunáčala, pouhý pohled na mě ničí temnotu. Ač navenek horou půdy a kamení, jsem ohněm uvnitř. Déšť, který je pohlcen Arunáčalou, neodtéká. Zde je získáno vše hledané. Uctívej Arunáčalu a dej se znovu do práce.“

Déšť Milosti, který padá do duše, neodtéká, ale zůstává zde a svlažuje ji.

Během období Satjajugy (věk Pravdy) byl oheň Arunáčaly – záře Pravdy – viditelný, nekrytý a zřejmý. Ve druhém věku zde byla všemi vidět hora z drahokamů, jako symbol nepřeberných pokladů duchovní síly a zkušeností. Ve třetím věku to byla hora zlata a nyní, v této kalijuze (věk temna), je to hora půdy a kamení a její záře je skrytá.

Ve všech časech, ale zvláště za příznivých okolností, jako jsou svátky Šivarátri (Šivova noc) a Kartikai (úplněk na tamilský nový rok), kdy je na vrcholu hory zapálen strážní oheň, Bohové a neviditelní mudrci obcházejí Arunáčalu, žehnajíc lidem, kteří jdou okolo, a plní jim jejich přání. Neexistuje žádné jiné posvátnější místo. Hora Kailás je příbytkem Šivy, ale Arunáčala je samotný Šiva.

Toto všechno vysvětlil mudrc Gautama Umě, načež se Uma rozhodla zde zůstat, provádět pokání a žádala o chatrč, kde by mohla bydlet. Gautama jí rád vyhověl. Ač zdánlivě mladá, její oddanost a odpoutanost byla skvělá. Její útlé tělo svítilo jako zlatá liána, plná třpytu.

Po nějaké době v ášramu mudrce Gautamy se Uma usadila v tapovanam, na prostém místě v chrámu na Pavalakunru, který stojí na jednom z výběžků Arunáčaly. Odložila své klenoty, nechala si růst vlasy, aniž by je česala, oděla se v kůru stromu a tělo si pomazala posvátným popelem. Nyní žila život ve strohém tapasu.

Bohyně Durga zabíjí démona Mahišásuru Tehdy démon Mahišásura vytvořil takový chaos, že tím narušil nejenom zemi, ale i nebesa. Božské bytosti, obávající se o svoji bezpečnost, požádali Umu o ochranu. Démon zaútočil na její tapovanam a rozpoutala se divoká bitva mezi jeho silami a bytostmi, které zde hledali útočiště. Obránci byli zatlačování zpět a tak Uma nakonec na sebe vzala svoji strašnou podobu Durgy se šestnácti zbraněmi a vyrazila proti démonovi. Boj mezi nimi byl dlouhý a divoký, ale nakonec Durga démona přišlápla k zemi a probodla svým trojzubcem. Pak uřízla jeho hlavu a tančila v radosti nad vítězstvím. Božské bytosti ji zasypaly květy a pěly chválu. Z nebes bylo slyšet božskou hudbu. Veškerý prostor se rozzářil.

Tento mýtus naznačuje, že ego sádhaka se nakonec vzbouří a musí být zničeno. Dokud k tomu nedojde, božské vlastnosti jsou narušené, jak u bohů, tak u lidí. Stále existuje zmatek a nebezpečí pádu. Ale démon může být zničen pouze samotným sádhakem. Žádný bůh ani guru to neučiní. Když sádhak dosáhne vítězství, raduje se země i nebesa.

Durga spatřila v krku zabitého démona Šivův lingam. Dotkla se ho a nemohla pak od něj odtáhnout ruce. Měla obavy, že démon byl vlastně Šiva – bhakta, oddaný stoupenec Pána, a že svojí vraždou zhřešila. Mudrc Gautama ji uklidňoval, ale ona stále nebyla přesvědčená. Pak se ozval hlas Šivy a sdělil ji, aby se omyla ve svaté vodě. Po náležitém omytí lingam zmizel. Bylo to zasvěcení a uctívání světa, známé pod názvem papanása lingam – hříchy ničící lingam. Svaté vody se pak nazývají khadgá tírtha.

Obklopená ohněm z morušovníků na všech čtyřech stranách a s očima pozvednutýma ke slunci Uma – Božská Matka – zářila jako drahokam. Večer vyšel nad horizontem měsíc v úplňku a upřeně hleděl na její nádheru. Na vrcholu Arunáčaly vytrysklo zářivé světlo. Zjevili se Višnu a Brahma. Uma zvolna kráčela kolem Arunáčaly, zpívajíc chválu k Pánu. Náhle před ní stál Šiva, oděný ve svůj krásný jas. Uma stála před ním se sklopeným zrakem.

Arunáčala „Oh, Bohyně!“ pronesl Šiva, „proč bys měla trpět?“ Nejsi snad jedno se mnou, uctívaným ve všech světech? Nejsme snad jedno jako měsíc a jeho světlo? Nejsme snad spojeni mimo čas a prostor? Jsem Višnu a ty jsi Lakšmí (maželka Višnua). Jsem Brahma a ty Sárasvátí (maželka Brahmy). Jsem oceán a ty řeka Ganga. Jsem ahankára (pocit já) a ty jsi intelekt. Jsem Puruša (duch) a ty Prakrti (univerzální, prvotní substance). Jsi Šakti, jejíž činností vše vzniká, přetrvává a končí. Svojí představou, že existuješ odděleně ode mne, si sobě způsobila všechno svoje utrpení. Probuď se nyní z tohoto klamu.“

Jak Svrchovaný Pán domluvil, pozvednul ji k sobě a rozpustil ve svoji bytost. Spojili se v jeden oboupohlavní celek, kde čelní strana byla rudá, mužská a zadní bílá, ženská. Tímto mystickým spojením se člověk a Bůh spojili v jedno. Od té doby se Uma nazývala Unnamulai a Šiva Annamalai. Zde, v místě jejich sjednocení, na Arunáčale, je hojnost Milosti a sádhak je požehnán ve svém úsilí. Je to srdeční centrum, Svatá Hora.


Slova Ramany Mahárišiho o Arunáčale

Arunáčala Všechny pohyby mysli jsou zastaveny Arunáčalou. Je obtížné to někomu zprostředkovat – vyjma těch, kteří to zažili – ale je skutečností, že dokonce jen pouhý obraz zvláštního tvaru Hory Světla, zachycený v mysli našima očima, pomáhá v soustředění, které není obyčejnou pomůckou, ale naprostou podmínkou pro dosažení našeho cíle.

Co je Arunáčala? Nejlepší popis zní: „Jsem, který Jsem“. Je to pouhé Bytí, ale bez rozdělení na skutečné a neskutečné. Je to pouhé Poznání, ale bez rozdělení na vědění a nevědění. Jak by to bylo možné vcelku popsat? Je to zkrátka Bytí.

Pták zmožený letem nemůže najít k odpočinku jiné místo než na zemi, odkud vzlétl. Vskutku všichni musíme nalézt cestu zpět. Pokud člověk tuto cestu, vedoucí ke svému zdroji, nalezne, zanikne jako oddělená duše a spojí se s Tebou, milovaná Arunáčalo!

 Šrí Ramana Maháriši, Arunáčala Slunce osvětluje vesmír, avšak slunce Arunáčaly oslňuje tak, že zakrývá vesmír a zůstává jen nepřekonatelný jas. Kéž Arunáčala přiměje mé srdce rozkvést, aby tak nepřetržitý třpyt zazářil jako jediný.

Vody stoupají z moře v podobě mraků, pak padají jako déšť a jako proudící řeky stékají zpět do moře. Nic je nemůže zdržet, aby se nevrátily do svého zdroje. Podobně duši, která vystoupila z Tebe, není možné zabránit, aby se s Tebou opět nespojila, i když se na cestě otáčí v mnoha vírech. A když duše najde cestu zpět ke svému zdroji, klesne a ponoří se do Tebe, ó Arunáčalo, oceáne blaha.

Nejenže A, RU a NA značí bytí, vědomí a blaho, ale znamená také jednotu átmana a duše. Z tohoto důvodu „Aruna“ znamená „To jsi Ty“. „Áčala“ znamená stálou dokonalost.

Arunáčala - Šiva je oceán Milosti, která poskytne osvobození už při pouhém myšlení na ni.

Arunáčala Ramana je Svrchované Já, které blaženě existuje jako Vědomí ve sklepení Srdce všech rozmanitých duší. Když mysl láskou roztaje a dosáhne sklepení Srdce, ve kterém přebývá laskavý Svrchovaný, Oko Vědomí se otevře a vy uzříte Pravdu, která se pro vás stane zjevnou.

Jeden z chrámů na pradakšině při úpatí Arunáčaly Pradakšina (hinduistický rituál, kdy se obchází uctívaný předmět) znamená „vše je uvnitř mne samého“. Pravý význam chůze kolem Arunáčaly je v tom, že se vyrovná cestě kolem světa. Myslí se tím, že celý svět je soustředěný v této hoře. Stejně tak je dobrá pradakšina kolem chrámu Arunáčaly. A sebe-pradakšina (otáčení se kolem osy vlastního těla) je také dobrá. Toto všechno je zahrnuto v pravém Já. V Ribhugítě se říká: „Zůstávám nehybný, zatímco nesčetné vesmíry, vznikající v mé mysli, krouží uvnitř mě.“ Takovéto rozjímání je nejvyšší pradakšinou.

Ve chvíli, kdy jsi mě přivolala do srdce a dala svůj život za můj, tehdy jsem svůj starý život ztratil. Ve chvíli, kdy jsem pomyslel na Tvé jméno, chytila jsi mě a táhla k sobě. Kdo může poznat silu Tvé milosti, ó Arunáčalo?

Jiné posvátné hory jsou popisovány jako příbytky božstev. Ale Arunáčala je Sám Bůh.

Ramana Maháriši Svět je jako obraz na plátně. Plátnem je červená hora – Arunáčala. Z ní vše vstupuje do projevu a zase zaniká. Ohraničenost vesmíru je Bůh Arunáčala. Meditací na Ni nebo na pozorujícího – obojí je pravé Já, se omezuje mentální vibrace „já“. Sledováním zdroje „já“ zůstává nakonec pocit „já jsem já“, který je nepopsatelný. Místo realizace je uvnitř a hledající jej nemůže nalézt jako vnější objekt. Toto místo je dokonalým štěstím a je jádrem všech bytostí. Proto se nazývá Srdce. Jediným účelem přítomného zrození je stočení se dovnitř a uvědomění si tohoto. Ničeho dalšího není třeba.

Všechny řeky tečou do oceánu, kde se spojí. Stejně tak mají i všechna náboženství a víry jeden společný cíl – najít sám sebe ukrytého pod baldachýnem Šivy, v tichém, hlubokém oceánu Uvědomění – Blaženosti. Vězte, že Arunáčala se zde projevila jako Svatá Hora jen proto, aby darovala svrchovaný stav – baldachýn Šivy, tedy abychom se těšili z džňány, z bezmezné blaženosti Osvobození.

Arunáčala Někdo z návštěvníků Ramanášramu poznamenal: „Říká se, že kdo žije nebo zemře v okruhu 30 mil kolem Arunáčaly, dosáhne mukti (spásy) aniž by o to žádal. Jindy se lze dočíst, že získat osvobození je možné pouze džňánou. V púranách je poznámka, že získání védánta vidžňána (védántické poznání) je obtížné. Takže spása je nesnadná. Ale život nebo smrt v okruhu hory věnuje spásu tak snadno. Jak je to možné?“
Maháriši odpověděl: „Šiva prohlásil: 'Mým příkazem.' Ti, kdož zde žijí, nepotřebují žádné zasvěcení - dikšhu, přesto spásu obdrží. Takový je příkaz Šivy.“
Návštěvník: Jak může pouhý život či smrt u Arunáčaly udělit osvobození? Nerozumím tomu.“
Maháriši: „Vidět Čindambaram, narodit se v Tiruváru, zemřít v Benáresu či jen myslet na Arunáčalu – to zajišťuje osvobození.


Arthur Osborne - Arunáčala-Ramana

Existují starobylé zvěsti, že posvátná hora Arunáčala vyplňuje všechna přání. Poprvé jsem se o tom doslech pozoruhodným způsobem. Byl jsem tehdy v Ramanášramu nováčkem a zrovna jsem šel poprvé na pradakšinu kolem Arunáčaly. Vedle mě kráčeli dlouholetí stoupenci Bhagavána a řekli mi: „Musíš si dávat pozor, abys´ během chůze kolem hory neměl žádné přání, protože Arunáčala je všechna plní.“

Arunáčala Kdekoli jindy by mi tato slova připadla absurdní. Člověku se chtělo zasmát a říci: „Ale vždyť to je právě důvod, abych si něco přál!“ Ale ti, jejichž srdce jsou otevřena duchu učení Bhagavána, ti tomu rozumějí. Existují duchovní aspiranti jisté úrovně, jejichž prosby a přání jsou ospravedlnitelná, pokud žadatel upřímně věří, že to přinese dobro. Dokonce, i když prosí o nějaké jmění k zajištění svého světského štěstí nebo k podpoře dobročinné akce, mnohem častěji mají jeho prosby nesobeckou povahu. Ale Bhagaván usiloval, podobně jako Buddha, abychom se osvobodili ani ne tak od naší světské bídy, jako od přání a tužeb, obav a připoutaností, které světskou bídu způsobují. Proto přijít k Bhagavánovi nebo k Arunáčale s nějakým přáním by bylo popřením jeho učení. Bhagaván učil cestu čisté advaity, cestu nejvyšší, nejjasnější. Nejsou na ní kompromisy a polovičatá řešení. Klamné já-ego má být popřeno, tak jak bychom pro něj mohli žádat nějaké výhody? Pravda, ti, kdož souhlasí s učením Bhagavána, mohou být ještě zapleteni do nadějí a obav, mohou mít daleko k rozpuštění iluze. Nicméně by měli rozeznat, že naděje a obavy jsou iluze a měli by se snažit je odložit a nežádat o pomoc Bhagavána, aby jim bylo vyhověno.

Vzato doslova – zní to jako tvrdá cesta a Bhagaván se jeví jako strohý mistr, ale byl láskou samou. Byla to jeho Milost, která zmenšovala utrpení a otupila osten strachu. Byl to Bhagaván, který nesl břemeno. Byla to velikost jeho lásky a jasu, která v jeho přítomnosti prostupovala srdce návštěvníků a umenšovala touhy a utrpení tak, že se modlitba za tyto věci zdála být nevhodnou. Hloubka slitování v jeho očích při jakémkoli neštěstí léčila srdce trpících. A přece zde mimo to bylo tiché pobízení k vzdání se připoutanosti, k odvrácení se od věčně zklamaného ega k věcně blaženému pravému Já. Bhagaván soucítil s utrpením, ale ještě více měl pochopení pro nevědomost, která utrpení způsobovala.

Arunáčala Mohlo by se zdát, že tato cesta čistého porozumění je pouze pro filozofy a intelektuály. Byly však modlitby, přání a tužby, se kterými za Bhagavánem přicházeli obyčejní lidé, ať bohatí či chudí, splněny? V některých případech cítili tichou záplavu Milosti, jejich srdce prostoupil mír a jejich připoutanost k čemukoli, co působilo trpkost nebo úzkost, byla přetavena do lásky k Bhagavánovi. Jedna prostá paní řekla: „Nerozumím filozofii Bhagavána, ale když se na mě podívá, cítím se jako v náručí matky.“ Ti, kteří nebyli taženi k tomu, aby hledali své pravé Já v Srdci, byli k pravému Já vedeni láskou, která se projevila jako Šrí Ramana. A Bhagaván prohlásil: „V podřízení se Bohu nebo Guruovi nebo pravému Já není rozdílu a je to jediné, čeho je třeba.“ Lidé cítili, že si Bhagaván nepřeje, aby byl žádán o běžné věci. Jeho láska byla neporovnatelně dražší, než jakékoli dobro, o která by mohli prosit, a také tyto žádosti rozpouštěla a nechávala je otevřené jemu samému.

Staré přísloví říká, že stačí být zrozen v Tiruváru nebo zemřít v Benáresu nebo myslet na Arunáčalu, čímž se míní mouna dikšha – tichý přenos milosti, k níž není zapotřebí fyzická přítomnost. „Myslet na Arunáčala“ znamená stočit se k Ničiteli tužeb a zříci se všech žádostí.

Šrí Ramana Maháriši Čímpak je tedy tato přání plnící Arunáčala a proč si ji Bhagaván zvolil pro svůj pozemský pobyt a skládal na ni chvalozpěvy? Od pradávna je Arunáčala známá jako projevený Šiva. Je centrem nejčistší esence a podstaty učení – učení advaity a duchovní cesty, která je s advaitou spojená, nejpřímější cesty ze všech – cesty sebezkoumání.

Arunáčala – Šiva je ničitel rozlišování v ohni Sjednocení. „Spoj se se mnou, znič (dvojnost) Tebe a mě a požehnej mi stavem vždy pulsující radosti,“ zpívá Bhagaván ve velkém chvalozpěvu Arunáčala Akšaramanamalai. Bylo to na Arunáčale, když v pradávných časech Šiva vyučoval svým tichem jako mladík Dakšinamurti čtyři Brahmovi syny, kteří hledali Poznání. Arunáčala je svým přímým vlivem na srdce (nitro) přirozeným protějškem čistého advaitického učení. Tak jako toto učení nevyžaduje žádné rozsáhlé teoretické vysvětlování, tak také cesta, na tomto učení založená, nepožaduje podrobně vypracované techniky.

Šrí Ramana Maháriši a Arunáčala Existuje legenda, že Dakšinamurti sedí od počátku věků v těžko přístupném místě pod obrovským banyánovým stromem na severním svahu Arunáčaly a jeho nehlasné duchovní učení přináší realizaci každému, kdo se k němu přiblíží. Přímá cesta sebezkoumání může být pro lidstvo nepřístupná a proto i Arunáčala může být opomíjena a považována za méně důležitou než jiné, méně přímé učení a přístupnější duchovní cesty. Avšak nyní byla pro nás přímá cesta opět otevřena, a to Šivou ve formě Šrí Ramany. Co bylo nepřístupné, může být dosaženo, co bylo skryto vysoko na stráních, bylo sneseno dolů k úpatí hory – nejdříve Ramanášram a nyní samádhi (Bhagavánova hrobka), kde uctívající sedí v tiché meditaci.

Bhagaván vyzdvihl Arunáčalu jako duchovní centrum světa, protože cesta, kterou hora reprezentuje, se znovu stává hlavní metodou lidského úsilí. To je důvod, proč Bhagaván schválil plán, že Ramanášram má zůstat duchovním centrem i poté, kdy opustí tělo. Cesta stále zůstává otevřená.

Avšak předpokládat, že si Bhagaván vybral Arunáčalu jako svůj příbytek, protože je to tradiční centrum přímé duchovní cesty, kterou učil, by bylo přílišné spekulování. Nebyla to rozumová volba, ale duchovní a je vhodnější říci, že si Arunáčala vybrala Šrí Ramanu. Jméno Arunáčala fascinovalo Ramanu dokonce i v dětství. Když se jako školák setkal s nějakým pocestným z Tiruvannamalai a dozvěděl se, že Arunáčala je hora, byl to pro něj šok a současně i předtucha štěstí, že by ve skutečnosti zde na zemi mohl navštívit posvátnou horu. Když jako sádhu po své seberealizaci opustil domov, tak třebaže byl sedmnáctiletým mladíkem, šel pátrat po svém Otci – Arunáčale. Když po svém příchodu do velkého chrámu v Tiruvannamalai stál před vnitřní svatyní Arunáčaly, jeho mír, ve kterém žil, se stal zřejmý navenek. Po víc než padesát let, které mu ještě zbývaly z jeho pozemského života, už nikdy neodešel z Tiruvannamalai, z města či od hory.

Arunáčala Když, stále jako mladík, pobýval v jeskyni na Arunáčale, někteří jeho ctitelé jej požádali, aby jim dal nějaký náboženský chvalozpěv, který by jim pomáhal jejich sádhaně. Bhagaván pak složil vrcholný chvalozpěv Arunáčala - Akšaramanamalai, během procházky se svými stoupenci kolem hory. Proudy slzí tekly z jeho očí, když jej zpíval. Poslední večer jeho života, když Bhagaván ležel a umíral, skupina stoupenců seděla v okolí jeho malé místnosti a zpívala Arunáčala – Akšaramanamalai. Bhagaván to slyšel a těsně předtím, než opustil tělo, dvě slzy blaženosti skáply z vnějších koutků jeho očí. V okamžiku jeho smrti viděli lidé velkou hvězdu, jak pomalu putuje napříč oblohou k vrcholu Arunáčaly – duch Bhagavána se vrátil k Otci. Tu noc bylo jeho tělo, kterého se nyní vzdal, vystaveno ctitelům ve velké nové hale Ramanášramu. Lidé spontánně zpívali tamilské verše „Arunáčala – Ramana“, které Bhagaván složil před dávnými lety.

Duchovní síla Arunáčaly se opět dala do pohybu, jak tomu bylo před dávnými časy. Dakšinamurti se přesunul k úpatí kopce a prohlásil: „Neodejdu pryč. Jsem zde.“ Je zde v Tiruvannamalai jako dříve a současně je nekonečný jako Arunáčala-Ramana, zde, v srdci každého oddaného stoupence. Kdo se na něj obrátí, toho povede stejně, jako když žil v těle.

Arunáčala Fyzická přítomnost u Arunáčaly, u hrobu světce na úpatí hory není nezbytná. Stejně jako dříve se může tiché zasvěcení odehrát kdekoli. Ale pro ty, kdož jsou v těle, je fyzický pobyt u Arunáčaly nesmírnou pomocí. Pokud by tomu tak nebylo, Šiva by neměl potřebou se projevit jako Arunáčala nebo jako Šrí Ramana. Milost Bhagavána září z Arunáčaly a z jeho hrobky neméně, než jak zářila z jeho tělesné formy. Lidé jsou sem přitahování stejně, jako byli přitahováni k jeho tělu. Cítí jeho přítomnost, jejich otázky a pochyby mizí a jejich tužby se rozpouštějí v lásce. Milost na ně vylitá často ovlivňuje okolnosti jejich životů. Jejich vnitřní harmonie se odráží navenek. Ale přijít k Arunáčale za tímto účelem by bylo odmítnutím velkého dobra pro malý zisk. To proto, že Arunáčala vyplňuje všechna přání, a tak je lepší nic nepožadovat.


Dr. M. Anantanarayana Rao - Arunáčala a Siddha Puruša

V legendách se praví, že na svazích Arunáčaly pobývají neviditelní Siddha Purušové (mudrcové se zázračnými silami) a Bhagaván tuto legendu často potvrzoval. Autor tohoto článku – zapřisáhlý a oddaný stoupenec, který byl s Bhagavánem v těsném kontaktu a pracoval pro něj jako osobní sluha v posledních dnech jeho nemoci – dochází k závěru, že Bhagaván sám byl Siddha Puruša.

Pohled na Arunáčalu z velkého chrámu v Tiruvannamalai Vidíme světlo slunce, hvězd a galaxií a jejich světelné paprsky pomáhají astronomovi k tomu, aby změřil ohromné vzdálenosti mezi hvězdami a galaxiemi, rychlost jejich pohybu, atd. Víme, jaká je rychlost světla za sekundu, a víme, že pokud by se tělo pohybovalo touto rychlostí, čas a prostor by pro něj neexistoval. Všemu tomu rozumíme a věříme, ale celé porozumění je pouze v mentální úrovni. Nevíme zcela přesně, co světlo je, přesto že známe některé jeho vlastnosti. Když vědci hovoří o něčem, co nemůžeme postřehnout našimi smysly, jako například radioaktivní záření, pak tomu věříme. Ale když nám světec nebo mudrc říká, že je v nás duchovní bytost, cosi, co není myslí, cosi, co je mimo naše smysly, mimo čas, a proto je to nesmrtelné, stěží tomu uvěříme. Tak jako nám vědec poskytuje znalosti relativního světa, tak nám realizovaná bytost či mudrc předává vědomosti, které nás vedou k duchovnímu poznání. Avšak způsoby vyjádření mudrců jsou jiné. Slova nemohou přímo popsat duchovní bytost, protože ta je za mentální úrovní. Proto se používají analogie. Ty však mají svá omezení a nejsou dokonalá v přesném popisu správného poznání, ducha či átmana.

Mudrc nám říká, že člověk je kombinací těla, mysli a átmana (ducha). Tělo a mysl se popisují jako upadhis či vozidlo pro átmana či ducha. Tělo je netečné a je to mysl, která jej uvádí do činnosti způsobem, jakým chce. Mysl je podle psychologů velice komplexní záležitost, ale Šrí Bhagaván Ramana pro nás udělal studium mysli dost jednoduché, abychom tak mohli následovat jeho učení. Bhagaván dělí mysl do tří částí – manas, ahankára a buddhi. Manas je svazkem myšlenek, zahrnuje v sobě taktéž paměť. Ahankára neboli ego je dominujícím principem, který se chápe myšlenek a vede tělo k činnostem. Buddhi je rozlišující princip, který má sílu k utlumení či zkrocení ega.

Ego může být připodobněno k vysokonapěťovému vedení, které je však zjevné jen vlivem primárního elektrického proudu. Energie ve vysokonapěťovém vedení pochází z primárního zdroje elektrické energie a dá se také říci, že je jeho odrazem. V přirovnání je ego vysokonapěťovým vedením a primárním zdrojem elektřiny je átman či duch.

Z toho, co bylo výše popsáno, bychom měli snadno porozumět, že člověk je „ztělesněná duše“, když duše je synonymem pro átmana. Pokud tomu tak je, může existovat „odtělesněná duše“? Odtělesněná duše by měla být neomezená jako protiklad k ztělesněné duši, jež je ohraničena tělem. Odtělesněná duše, bytí, které je neomezené, a proto nekonečné, má stejné vlastnosti nebo podstatu jako Bůh. Arunáčala Púrána a jiné posvátné texty zmiňují existenci odtělesněné duše, kterou nazývají Siddha Puruša, sedící pod banyánovým stromem, severovýchodně od vrcholku hory Arunáčaly. Pokud nějaká taková bytost existuje, jak vytváří kontakt s lidmi, jako jsme my? Zdá se, že odpověď obsahuje dílo Arunáčala Áštaka, složené Šrí Ramanou Bhagavánem. Také tento článek je pokusem k vysvětlení. Verše v uvedeném díle mají často dvojí význam – autobiografický a hluboce advaitický.

Arunáčala V prvním verši Arunáčala Áštaka Šrí Bhagaván říká: „Naslouchejte! TO stojí jako neživá hora. Avšak její vliv je nevyzpytatelný a mimo porozumění. Od útlého věku jsem měl v mysli jas poznání, že Arunáčala bude něco velice vznešeného a impozantního, ale i když jsem přišel do Tiruvannamalai, abych ji poznal, neuvědomil jsem si její význam. Až když jsem byl vtažen do TOHO, když tak byla moje mysl zklidňována, mohl jsem přistoupit blíž a uvidět TO stát nepohnutě jako Absolutní Ticho.“

Zájmeno „to“ na samém začátku verše zřetelně odkazuje na určitou entitu – bytost. Dále je z verše zřejmé, že již v útlém věku měl Bhagaván hluboce uloženo ve své paměti, že TO nebo Arunáčala je něco velkolepého a nadpřirozeného. Jaké dítě nemohl vědět, že je tím míněna hora nebo něco podobného. Takže jeho dětská vzpomínka na cosi posvátného, na cosi, co však nemá podobu hory, naznačuje, že to bylo přeneseno z předchozího zrození. Narážku na jeho předchozí zrod či zrody můžeme vydedukovat z verše 25 z jeho díla Akšaramanamalai. Čteme: „Jakou nedokonalou askezí v minulých zrodech jsem získal Tvoji zvláštní přízeň, Ó Arunáčalo?“ Tu samou myšlenku můžeme také nalézt ve třetím verši díla Šrí Arunáčala Padikam, které Bhagaván složil. Zde říká: „Přitahuješ mne pouty Tvé přízně, ačkoli jsem na Tě nechoval ani matnou myšlenku. Rozhodla ses zcela zničit mé ego. Jak pak může takový slaboch, jako já, Tě urazit, opustit Tě a nechat úkol nedokončený? Proč mě takto trápíš, když mě držíš mezi životem a smrtí? Ó Arunáčalo, vykonej svá přání a navždy ve mně jen Ty přebývej, Ó Pane.“

Nithja Siddha, říkal Rámakrišna, je vždy dokonalá bytost, která už krátce po svém narození hledá Boha či átman, a Íšvara-Kóti je ten, kdo zůstává trvale usazen v nejvyšší úrovni vědomí a kdykoli si přeje, tak se může vrátit do úrovně relativního vědomí. Dělá to proto, aby pomáhal lidstvu na cestě k dokonalosti. Lidé mohou dosáhnout samádhi skrze duchovní cvičení a nakonec splynou s brahman a když se to stane, pak se již nemohou vrátit do relativní úrovně vědomí. Naproti tomu je Íšvara-Kóti vtělení Boha a s Jeho silou se rodí jako člověk tak často, jak je nutné a současně si ponechává znalosti ega.

Podle definice Rámakrišny je Šrí Bhagaván Íšvara-Kóti a současně i Nithja Siddha. Proto měl sílu ke zrození v lidském těle.

Šrí Ramana Maháriši Ve druhém verši Arunáčala Áštaka Šrí Bhagaván říká: „Kdo je zřící? Když jsem hledal uvnitř, pozoroval jsem mizení zřícího a to, co zůstalo. Nevyvstala žádná myšlenka, aby sdělila 'já jsem viděl', takže jak by mohla vyvstat myšlenka 'já jsem to neviděl'? Kdo má moc, zprostředkovat tuto zkušenost ve slovech, když dokonce i Ty (myšlen je Dakšinamurti – pozn. LH) jsi tak mohl v starobylých časech činit pouze tichem? Pouze tichem lze sdělit Tvůj transcendentní stav, Ty, jež zde stojíš jako Hora a záříš z nebes na zemi.“

Z tohoto verše je zřejmé, že Hora Arunáčala představuje bytost, která vše řídí. Tato bytost je známá jako Dakšinamurti nebo také jako Siddha Puruša, který je zmíněn v Púránách. Odkazy jako 'předchozí zrod', 'znič mé ego', 'držíš mě mezi životem a smrtí' dohromady vnuknou možnost, že Bhagaván Šrí Ramana se nesčetněkrát zrodil, aby pomáhal lidstvu v rychlém dosažení jeho cíle.

Arunáčala Ve třetím verši Bhagaván říká: „Když se blížím k Tobě, pozoruji Tvoji formu, v níž stojíš, jako Hora na zemi. Když jsem přišel uvědomit si, kdo jsem, co jiného je tato totožnost než Tebou, ó Ty, která stojíš jako vysoko se tyčící Hora Aruna?“ V tomto verši je jednoznačně dáno na srozuměnou, jaká je Bhagavánova identita. Znalci Véd říkají, že brahman spojený s upadhi (přívlastky) je Íšvara nebo také Saguna brahma (brahman s přívlastky, s vlastnostmi), což odpovídá tzv. osobnímu Bohu v mnoha jiných náboženstvích. Dakšinamurti je aspektem Íšvary, a proto je Dakšinamurti obdařen vlastnostmi Íšvary, jako jsou neomezené síly atp.

Ve čtvrtém verši pak Bhagaván praví: „Hledat Boha a nevšímat si Tebe, kdož jsi Bytím a Vědomím, je jako jít s lampou hledat temnotu. Pouze Ty jsi stvořila sebe sama a jsi známa jako Bytí a Vědomí. V různých formách přebýváš v rozličných náboženstvích. Pokud Tě lidé přesto nepoznávají, jsou to slepci, kteří neznají slunce. Ó Arunáčalo, nádherný, s ničím neporovnatelný klenote, přebývej a záři ve mně jako mé pravé Já – jedno bez druhého.“

Tento verš je velmi důležitý. Bhagaván zde s konečnou platností prohlašuje, že se musíme dívat na Arunáčalu jako na Self – pravé Já. V předchozím verši Bhagaván identifikoval sám sebe s TÍM – jako nikoho jiného než Dakšinamurtiho.

Vraťme se nyní k ranému životu Šrí Bhagavána. Ve svém dětství často cítil jakýsi druh majakkam, což je tamilské slovo pro mdlobu. Jeho spánek byl velmi hluboký a tvrdý a bylo možné ho vzbudit jen s určitým úsilím. Tyto mdloby a hluboký spánek se zdají ukazovat, že Šrí Bhagaván, neboli Venkataraman, jak ho tehdy nazývali, upadal do samádhi, aniž by si byl sám sebe vědom. Možná, že to bylo v průběhu jedné takové mdloby, kdy se ho zmocnila myšlenka či obava, že se blíží smrt a předstírajíc zkušenost smrti si tak uvědomil, že není tělo, ale jen nesmrtelný a věčný átman. Později mu jeho první sluha Palanisvámí přinesl nějaké filozofické knihy. Bhagaván tehdy neměl žádné znalosti filozofických pojmů, jako jen např. brahman, tělesné obaly atp. Ale když četl knihy, porozuměl, že již prožil vše, co bylo v knihách popsáno a pojmenováno. Šrí Bhagaván nečetl o Siddha Puruša (realizované bytosti), která sedí na Arunáčale pod banyánovým stromem, ale měl vzpomínku na cosi ohromného a vznešeného, co se s horou pojilo.

Arunáčala - pohled ze severozápadu; menší výběžek vlevo je nazýván Parvátí, což je jméno Šivovy manželky Bhagaván jednou spatřil na dně vyschlého potůčku, který vedl z Arunáčaly dolů, velmi velký banyánový list. Velikostí toho listu byl podiven. O něco později, když byl na procházce po hoře, spatřil v dálce veliký banyánový strom, který rostl na ohromné skále. Vydal se blíž ke stromu, ale jeho cesta byla zastavena sršněmi, které ho popíchali, takže se musel vrátit. Vyprávěl to svým stoupencům, kteří už úzkostlivě očekávali jeho návrat. Pár dní po této události četl Bhagaván jakousi knihu, která pojednávala o Siddha Purušovi, sedícím pod banyanovým stromem, severovýchodně od vrcholku. (Mimochodem zde můžeme zmínit, že někteří z Bhagavánových stoupenců chtěli zjistit, kde strom stojí a o svém záměru řekli Bhagavánovi. Nezískali však od něj žádné povzbuzení. Navzdory tomu vylezli na horu, podstoupili všemožná soužení a vrátili se pořezaní a potlučení, aniž by strom našli.)

Každý velký učitel nám říká, že ten, kdo uspěje ve zbavení se svého ega či individuality, ihned zakusí átman. Džíva (individualita) po velkém úsilí neboli sádhaně získává zkušenost átmanu. Tehdy jeho individualita mizí a člověk se sjednocuje s brahman. Toto spojení je přirovnáváno k řece vlévající se do moře nebo oceánu, kde řeka ztrácí svoji oddělenost. Když je ego zničeno, džíva se stává Šivou. V tomto stavu neexistuje vidící nebo viděný, vnímající a objekt vnímání, mluvící a poslouchající – žádná dvojnost. Tento stav je také popisován jako „jedno bez druhého“. Pokud je džíva bez ega vstřebán v brahman, jak může vzniknout Siddha Puruša a zůstávat jako bytost pod banyánovým stromem na vrcholu Arunáčaly? Je to těžká otázka, které jsem nemohl porozumět. Svých pochybností jsem se musel zbavit, a to mohl udělat jen Šrí Bhagaván. Večer 6. června 1949, po večeři, jsem jako obvykle zašel za Bhagavánem a během rozhovoru se ho zeptal: „Četl jsem spis Átmabódha od Šrí Šankary. V padesátém třetím verši této knihy je uvedeno, že meditativní člověk je, po zničení mysli, zcela absorbován ve všeprostupujícím brahman, jako voda ve vodě, prostor v prostoru, světlo ve světle. Když tomu tak je, jak mám věřit v existenci Siddha Puruši pod banyánovým stromem na této hoře? Mohu pevně věřit jen v existenci banyánového stromu, protože je to běžné, navíc jste jej viděl a řekl jste nám to.“

Šrí Bhagaván se srdečně zasmál a já s ním. Pak bylo chvíli ticho a potom Šrí Bhagaván řekl: „Siddha Puruša existuje.“ Vysvětlil, že džňánin je jako do ruda rozžhavená železná koule. Koule má vlastnosti ohně, ale ten je limitovaný velikostí koule. Podobně je džňánin Duchem, ale je limitovaný svým tělem. Siddha Puruša má také tělo, ale to je nesmírně jemné a čisté a nijak ho neomezuje. Jeho tělo se dá připodobnit k čáře na vodě. Siddha Puruša je samo vědomí a cokoli má vykonat, to se prostě přihodí, ne však jeho touhou nebo vůlí. A i když se mohou přihodit zázraky, děje se to jen tak.

Tato slova byla následována tichem, v jehož průběhu se mojí myslí míhalo tisíce myšlenek. Dvě nejdůležitější myšlenky jsou zde uvedené. Před několika lety, když Šrí Bhagaván seděl se svými stoupenci ve staré hale ášramu, vylíčil zde jedno svoje vidění. Viděl, že Arunáčala je dutá a že v ní stojí nádherné město s vodními nádržemi a zahradami. V jedné zahradě uviděl velké shromáždění sádhuú a sanjásinů. Byla to nějaká porada, které předsedal další sanjásin. Šrí Bhagaván rozeznal ve shromáždění mnoho jemu důvěrně známých obličejů stoupenců, kteří pak s ním seděli v hale. Když se díval na osobu, která tomu předsedala, poznal v ní sám sebe. Když příběh vyprávěl, byl přesně v tento okamžik přerušen jedním návštěvníkem, který seděl vepředu, a ten prohlásil, že všechna vidění jsou jako sny, takže nejsou pravdivé. A takto skončilo Bhagavánovo vyprávění. Poznatek, že Šrí Bhagaván sám předsedal shromáždění, je důležité. Naznačuje, že Bhagaván je Siddha Puruša.

Dnešní podoba pohovky Bhagavána v nové hale Ramanášramu Na konci května roku 1949 vešli do nové haly, kde seděl Šrí Bhagaván, pan T. P. Rámačandram a dr. Padmanabham. Byl již pozdní večer a já jsem do haly vstoupil také, protože jsem musel udělat nějaké práce. Oba stoupenci šli za kamennou pohovku, na které Šrí Bhagaván seděl. Tam začali vzlykat, když se dozvěděli, že nádor na Bhagavánově paži je rakovinový. Šrí Bhagaván je zavolal a zeptal se jich, proč pláčou. Když to Šrí Bhagavánovi sdělili, ten odpověděl: „Kam mohu jít? Existuje nějaká možnost, kam bych mohl odejít?“ V mé mysli náhle vystoupily myšlenky, v nichž bylo silné přesvědčení, že Šrí Bhagaván není nikdo jiný než Siddha Puruša na vrcholu hory, ale limitovaný svým tělem, které jsme před sebou viděli. Přerušil jsem ticho a k Šrí Bhagavánovi jsem poznamenal: „Bhagaváne, z vašeho dětství jste měl vzpomínku na Arunáčalu, která vás sem přivedla. A od té doby, co jste zde, jste neopustil okolí hory a dokonce jste se nevzdálil od hory mimo dosah jejího stínu. Tajemně jste byl přitažen do blízkosti banyánového stromu někde na vrcholku hory. Když jste se k němu pokusil přiblížit, napadli vás sršni a musel jste se vzdát pokusu dostat se ke stromu. Jsem si jist, že kdybyste tam došel, odložil byste tam své tělo a nevrátil se k nám. Pro mě nejste nikdo jiný než Siddha Puruša. Řekněte mi na to něco.“ Šrí Bhagaván s úsměvem naslouchal, ale náhle strnul a ztišil se, jeho výraz ve tváři naháněl hrůzu. Nějakou dobu jsem tam stál a jak šel čas, v mé mysli rostlo stále silnější přesvědčení. A tak jsem pocítil, že není nutná žádná odpověď. V úctě jsem se před Šrí Bhagavánem položil na zem, vstal jsem a Šrí Bhagaván se na mě díval s jeho obvyklým zářivým a laskavým úsměvem.

Rámakrišna kdysi řekl: „Projev Boha je spojený s jeho vtělením. Ctitelé by ho měli uctívat a sloužit mu, dokud žije v lidském těle. Někteří, ne všichni, dokáží vtělení Boha rozeznat. Přijaté lidské tělo se stává obětí nemocí, hladu, žízně a podobně, jako u všech obyčejných smrtelníků. Ať je neomezený Bůh jakkoli ohromný, jeho podstata se může skrze sama sebe projevit jako člověk, a to pouhou jeho vůlí. Lidské vtělení Boha nelze nějak uspokojivě vysvětlit nebo k něčemu přirovnat. Musíme to cítit přímým vnímáním. Jakékoli připodobnění nám poskytne jen malý záblesk… Když hledíme na boží vtělení, díváme se na samotného Boha. Řekněme, že člověk jde ke Ganze a dotkne se její vody. Pak řekne: 'Viděl jsem Gangu a dotknul se jí.' Aby to mohl prohlásit, není nutné se dotknout celé délky řeky od Hardwaru do Gangasagaru.“

Šrí Ramana Maháriši Tato Rámakrišnova slova nám jasně sdělují velikost božího vtělení. Svámí Vivékanánda, Mahendranath Gupta a mnozí další stoupenci se dívali na Rámakrišnu jako na boží vtělení a tak ho i uctívali. Stoupenci Bhagavána Šrí Ramany dělají to samé a já doufám, že jsem tímto článkem objasnil, že Šrí Bhagaván je vtělením Siddha Puruši, vládnoucího z hory Arunáčaly. Cítím, že nejsem schopen porozumět vlastnostem Absolutna, ale rozumím a plně věřím, že Šrí Bhagaván přišel mezi nás jako vtělení Siddha Puruši.

Šrí Bhagaván nám ukázal cestu. Ať každý z nás, kdo s Ním přišel do kontaktu, ať už osobně nebo prostřednictvím Jeho učení, kráčí po této cestě rozhodně a získá tak Jeho Milost a dosáhne Jeho Svatých Nohou. Pomáhej nám Šrí Arunáčala Ramano!


Sádhu Óm - Milovaná Arunáčalo!

Milovaná Arunáčalo, stojíš zde klidně, jsem nehybný jak Ty, vstřebej mě v sobě!
Vznešená Horo, táhneš mě blíž, plním tvůj příkaz – stát s tichou myslí, jak jen Ty stojíš.

Toužím a můj pohled je upřený k Tobě, stejně jako magnet táhneš mé srdce k sobě.
Ty poutáš a dáváš spoutanému mír, budíš v něm touhu, aby bez touhy žil.

Jako mol krouží kolem plamene, až vletí do zkázy, nech kroužit mě kolem Tě a Tvá Milost mou mysl uhasí.

Arunáčalo, ať obětí jsem Tvou, tak bude můj žal rozpuštěn, mé touhy ustanou.
Arunáčalo, jsi poslední domov všem, co ještě hledal bych, jsa tebou zotročen?

Milovaná Arunáčalo, stojíš zde klidně, jsem nehybný jak Ty, vstřebej mě v sobě!
Vznešená Horo, táhneš mě blíž, plním tvůj příkaz – stát s tichou myslí, jak jen Ty stojíš.


Tajemství Arunáčaly, autor zveřejnil jen své iniciály - T. K. S.

„Je to svaté místo! Ze všech svatých míst je Arunáčala nejposvátnější. Je to srdce světa. Vězte, že je tajným a posvátným srdečním centrem Šivy. Zde On vždy přebývá jako skvostná Hora Arunáčala.“ Skanda Púrána

Co je Horská Cesta? Horou je Arunáčala a existují dvě cesty – na její vrchol a kolem jejího úpatí.

Arunáčala Arunáčala září jako paramátma, jako Svrchované Self (pravé Já) projevené sebou samým, jako Self všeho stvoření, nejenom lidí, ale i bohů a nebeských bytostí. O tomto Self Bhagaván Ramana prohlásil: „Annamalai je mé pravé Já.“ (Annamalai je jméno pro Arunáčalu; doslova znamená Svrchovaná Hora). Z toho vyplývá, že Bhagaván Ramana – jako Self – vůbec není hrubým, jemným či příčinným tělem, která se vztahují ke třem stavům, a to k probuzení, snění a spánku, ale je Sebe si Vědomý Svědek všech těchto tří těl a stavů. V tomto nejvyšším stavu je plátnem, na které se promítá představení jmen a tvarů. Je také světlem, které toto vše odhaluje a je rovněž zřícím tohoto představení. Je Arunáčala, je prvým Já všeho. Viděli jsme Ho zde na zemi jako Bhagavána Šrí Ramana Mahárišiho, nesmírného Tvůrce Cesty.

Ve dnech, kdy žil Bhagaván Ramana v jeskyních na hoře, jsme se starali jen o to, abychom se vyšplhali tam, kde zrovna byl – jeskyně Virúpákša, mangový háj, Skandášram, kdekoli pobýval – protože Bhagaván byl cesta a byl cíl a neexistovalo jiné štěstí, které by bylo srovnatelné s Ním a s přijímáním vyzařování Jeho Milosti, která z Něj proudila.

Jeskyně Guhai Namášivája Cesta na vrchol Arunáčaly začíná od severní gopuram čili věže velkého chrámu nebo od malé vesničky naproti nemocnici na jihovýchodní straně hory, kde je prvním milníkem jeskyně Guhai Namášivája, příbytek slavného Gurua, který měl ještě slavnějšího žáka, který se jmenoval Namášivája. Byl to žák, kterého poslal do Čidambaram, aby tam našel střed sebe sama. Tento žák se stal známým jako Guru Namášivája, zatímco jeho Guru se nazývá Guhai Namášivája.

Lingam v jeskyni Virúpákša Další chůzí přijdeme k jeskyni Virúpákša, který byla slavná ještě předtím, než ji svým pobytem posvětil Šrí Ramana. Jeskyně je pojmenovaná po velkém mudrci Virúpákšovi, který zde žil a o němž se říká, že smrt proměnila jeho tělo v Vibhútí Lingam, v lingam posvátného popela. V jeskyni je jeho malá svatyně. O jeskyni se také říká, že má tvar posvátného ÓM, a že pokud sedíme v tichu, můžeme zvuk ÓM uslyšet.

Kousek nad jeskyní Virúpákša je Skandášram, o něco prostornější jeskyně, kam se Bhagaván přesunul po té, co opustil jeskyni Virúpákša. Tady to bylo poprvé, co kolem Bhagavána rostl ášram, kde se vařilo jídlo, o něž se starala jeho matka. Prostor jeskyně byl rozšířen, byl vyčištěn pramen, který od té doby stále poskytuje dostatek vody, a dokonce bylo vysazeno několik stromů. Ášram je dnes pod správou Ramanášramu a je jedním z míst, které uctívající musí navštívit.

O něco výše nahoru se pak cesta stáčí na východní svah a v linii přímo pod hlavním vrcholem se nachází Sedm Pramenů, ukrytých v malých štěrbinách ohromné skály, které jsou stálým zdrojem chladivé vody, dokonce i v nejparnějším počasí. A jen kousek nad nimi je hromada balvanů, ve kterých je vstup do hluboké, chladné jeskyně. Bhagaván tam často sedával se svými stoupenci a v minulosti tam žili svatí mudrci.

Odtud až k hlavnímu vrcholu následuje prudké stoupání, které může trvat tak dlouho, jako celý výstup z jeskyně Virúpákša až k Sedmi Pramenům. Nakonec vystoupáme na vrchol, kde je velký plochý kámen, se stopami nesmírných skalních rýh. To je místo, kde je každý rok během svátku Kartikai umístěný veliký kotel, ve kterém plane do daleka viditelný strážný oheň, sycený ghí (pročištěným máslem), které sem přinesli stoupenci. Jaký je význam těchto skalních rýh? Zřejmě jsou to stopy Arunáčaly. Jdete nahoru a najdete stopy Arunáčaly, protože Arunáčala – Svrchované – není ani na vrcholu, ani dole, je to neporušená celistvost. A také snad proto, že co je nejvyšší, je ve svém projevu nejmenší – první budou poslední a poslední budou první.

Na severním svahu, daleko od cesty, je místo, kde pod ohromným banyánovým stromem přebývá Arunagirišvára, mocný Siddhapuruša – duch Arunáčaly. A měli bychom zmínit, že toto je Mudrc – Bůh ve formě Arunáčaly – který je uctíván ve velkém chrámu v Tiruvannamalai. Existuje prastará legenda, že každý, kdo dokáže najít cestu k tomuto věčnému Mudrci či Duchu, v jeho téměř nepřístupném příbytku, obdrží Realizaci. V tomto uspěl jen Šrí Ramana, a právě tak obdržel Realizaci. Můžeme v tom spatřovat symbol přímé cesty sebezkoumání, která byla v našem duchovně potemnělém světě znepřístupněna, a kterou Bhagaván Šrí Ramana přinesl dolů z jejího nepřístupného úkrytu do svého ášramu na úpatí hory, aby tak nyní nebylo nutné hledat pradávného Siddhapurušu.

Arunáčala Bhagaván říkal, že na vrchol vede mnoho cest. A opravdu – Bhagaván se dokázal vyšplhat na vrchol ze Skandášramu, aniž by použil nějakou cestu, a byl zpátky za méně než hodinu. Také mluvil o jeskyních na hoře a o dokonalých jogínech (Siddhové) či Mudrcích s nadpřirozenými silami, kteří v nich žijí. Existují legendy o městech a zahradách uvnitř hory, obývaných nádhernými dušemi, které sedí ve věčném tapasu a směřují k vědomému ztotožnění s Pánem Arunáčalou, což je Bhagavánův přirozený a stálý stav. Když se jednou kdosi zeptal Bhagavána, zda toto vše neexistuje jen v mysli, Bhagaván opsal kruh rukou, aby tak ukázal na tento fyzický, jevový svět každodenního bytí, a poznamenal: „Tak jako toto.“

Je však překvapující, že mnohem více důrazu se dává cestě kolem hory. Bhagaván vždy projevoval zájem a vypadal potěšeně, když uctívající obcházeli horu, čili dělali pradakšinu, jak je to nazýváno. Často se ptal, v kolik hodin vyšli, jak dlouho jim cesta trvala a na kterých místech odpočívali. Nedávno major Tanedža, stoupenec z Paňdžábu, který poprvé přišel k Bhagavánovi ještě za jeho života, prováděl pradakšinu každou noc a jednou pojal úmysl, že příští den vyšplhá na vrchol. Ale té noci měl sen, v němž stál tváří otočen k Arunáčale a slyšel hlas, který od ní vycházel a říkal: „Proč chceš jít na vrchol? Můj oheň je v základech.“

Čtrnácti kilometrový okruh okolo hory se prochází směrem z východu na západ, takže hora je stále po naší pravici. Je to pouť, u níž se předpokládá, že půjdeme bosí a pomalým krokem ve stavu rozjímání či meditace. Říká se, že cokoli si přejeme nebo o cokoli se během pradakšiny modlíme, tak se splní. Současně se také říká, že je lepší po ničem netoužit, protože to je cesta k pravému Já – Self, které je tužeb prosté, a každé přání či modlitba, bez ohledu na její vznešenost, v nás jenom potvrzuje klamné já, které si něco přeje, a činí tak překážku k uvědomění pravého Já, jež je zcela oproštěno od žádostí.

Arunáčala Pradakšina se často provádí v noci, zejména když je měsíc v úplňku nebo v jeho blízkosti. Je tomu tak proto, že většinu roku je nepříjemné horko, které neumožňuje jít ve dne. Většina stoupenců začíná cestu v ášramu, když předtím tiše žádají o Bhagavánovu milost. Ačkoli podle staré bráhmanské tradice by bráhman vyrazil až po koupeli v Indra Tírtha nádrži nebo v nádrži na východní straně města. Odtud by přešel k bráně hlavního chrámu, vykonal by zde prostraci a pak by pozvolna vyrazil, hloubajíc o Pánu Arunáčale. Když začínáme cestu v ášramu, tak se předpokládá, že rovněž projdeme skrze chrám z jedné brány do druhé, a to v závěru cesty.

Na cestě okolo hory je osm míst, která jsou označená stylizovaným, z jednoho kusu kamene vytesaným posvátným býkem, nádrží na vodu a Šivovým lingamem. Šrí Ramanášram se nachází v nejjižnějším bodu, vedle mantapamu – velmi malého svatostánku Dakšinamurtiho. V hinduistické mytologii je Dakšinamurti (jedním z výkladů jeho jména je „k jihu stočená tvář“) projevem Šivy, který se jako mladík obklopil staršími stoupenci a vyučoval je svým tichem. Guru bývá označován za severní pól a proto tradičně hledí k jihu. Bhagaván byl k Dakšinamurtimu často přirovnáván.

Dále na západ je posvátná nádrž na vodu a lingam Unnamalai, tj. Umy – manželky Šivy, která sestoupila dolů na zemi, aby zde u Arunáčaly prováděla tapas (duchovní askezi). Její tapas vedl mudrc Gautama, jehož ášram je hned vedle vodní nádrže. Podle báje jednou Uma žertem zakryla svýma rukama Šivovi oči a v nevhodnou chvíli tak vrhla celý vesmír do stavu pralája, tedy do stavu úplného rozpuštění, protože vše existuje jen v Jeho pohledu. Jako pokání jí bylo uloženo, aby sestoupila na zem a snášela odříkání na Arunáčale, než bude opět vzata zpět jako nedílná součást Šivy. Tyto staré báje není snadné interpretovat. Podle hinduistické nauky je fáze projevu vesmíru následována fází rozpuštění, kdy se vše projevené vrací zpět do nerozlišené jednoty. Uma, Šivova manželka (známá i pod jinými jmény, jako např. Durga, Parvátí či Kálí, a to v závislosti na roli, kterou hraje), představuje Boží Energie nebo Svět. Je tím, co vytváří, ale protože každé stvoření v sobě obsahuje setbu zániku, veškerý růst a rozklad, narození a smrt, je to také ona, kdo ničí a způsobuje rozpuštění projevu. Během tohoto rozpuštění projevu se Boží Energie nijak neprojevuje, ani jako manželka Šivy, ale podstupuje očistu pro nový cyklus projevu.

Říká se, že po té, co Uma dokončila svůj tapas, šla v noci za úplňku, v měsíci Kartikai, okolo Arunáčaly a byla znovu vstřebána v Šivovi. Na památku této události se každý rok onoho data zažehne signální oheň na vrcholu hory.

Během svého tapasu musela Uma bojovat s démonem Mahišhásurou, který ji napadl, a zabít ho. Tento čin vykonala ve svém aspektu Durgy. Tento boj se silou zla je připomenut u nádrže Khadga a vedle stojícího lingamu Papanasa, což je lingam, který ničí hříchy. Sochu Matky Durgy, stojící ve vítězném postoji na hlavě poraženého Mahišhásury, můžeme vidět v jejím chrámu vedle Pavalakunru. Toto místo je velmi oblíbené těmi, kdo chtějí získat nějakou pomoc či podporu. Na Pavalakunru také chvíli pobýval Bhagaván, tehdy jako mladík. V chrámu Durgy se nachází Šrí Čakra, kterou Bhagaván držel v rukou, během posvěcení tohoto chrámu.

Po ášramu Gautamy a vodní nádrže Matky Umy nás cesta kolem hory dovede do Adiannamalai – prastaré vesnice. Je zde krásný a posvátný starobylý chrám. Lidé na pradakšinu jej často navštěvují a účastní se zde bohoslužby. Je to chrám Šrí Maničkávačakara, autora díla Tiruváčakam, tamilského básníka a jednoho z nejextatičtějších světců.

Cestou okolo východní strany hory se dostaneme k chrámu a svatyni novodobého svámího, kterým je Išána Desika svámí, jenž žil v 18. století. Byl to světec s nadpřirozenou silou, které říkáme ašhtama siddhis, a která vykonala vše, co jí svámí poručil. Říká se o něm, že byl velmi laskavý a věnuje svoji přízeň nejen hinduistům, ale i muslimům a lidem ze západu – všem, kdo se modlí v jeho svatyni.

Arunáčala Pouť okolo Arunáčaly je velmi posvátná. Cestou kolem hory vidíme mnoho jejích rozličných aspektů a zjistíme, že hora samotní je Šrí Čakra – Svatý Kruh. Prakticky neexistuje den či noc, kdy by horu někdo neobcházel. Někteří uctívající chodí v určitý den v týdnu, jiní během úplňku, další v určitém cyklu čtyřiceti za sebou jdoucích dnů a najdou se i takoví, kteří chodí každý den. Jsou také mimořádně příznivé dny pro giripradakšinu. Nejvýznamnější z nich je Šivarátri – Šivova Noc či Kartikai – noc, kdy se zapaluje strážní oheň na vrcholu hory. Cesta je však svatá sama o sobě. Chodili po ní nesčetní světci, dokonce Matka Uma a v nedávné době Bhagaván Šrí Ramana Maháriši, který, dokud byl zdravý a při síle, chodil okolo někdy sám a někdy se svými stoupenci. Říká se, že poutník je na této cestě doprovázen neviditelným množství mudrců a dévů.

Šrí Ramana Maháriši Tolik o vnější stránce. Vnitřně je Horská Cesta cestou, kterou pro nás stanovil Bhagaván Šrí Ramana Maháriši, je to cesta sebezkoumání, cesta vedoucí ke zkušenosti „já jsem átman – nejsem pomíjivé tělo“. Jak tuto zkušenost získat? Milostí Gurua. Proto Guru je obojí – je to cesta i cíl. Arunáčala je otevřená všem těm, na něž sestoupila Její Milost a je to hra Ramanáčaly. Nechť Šrí Ramana Arunáčala rozetne uzel naší bezprostřední nevědomosti a vede nás svojí cestou k našemu konečnému Cíli.

 

Závěrem něco k poslechu:
Arunáčala Šiva
Arunáčala Šiva - jiná verze
Arunáčala Akšaramanamalai
Arunáčala Namahá


Zdroje:
Mytologie Arunáčaly - The Mountain Path, ročník 1964/III
Arunáčala – Ramana - The Mountain Path, ročník 1990/aradhana
Arunáčala a Siddha Puruša - The Mountain Path, ročník 1973/II
Milovaná Arunáčalo - The Mountain Path, ročník 1965/II
Tajemství Arunáčaly - The Mountain Path, ročník 1964/II

Překlady všech textů - LH