Za Ramanou Mahárišim přicházeli čas od času stoupenci, kteří byli ve svazku manželském a kteří toto považovali za překážku na cestě za poznáním. Přicházeli k Ramanovi, aby jim odsouhlasil jejich záměr – totiž zamítnout světský život, protože jim už nic neříkal. Tito návštěvníci často uváděli: „Nebylo by pro mne lepší, kdybych se stal(a) sanjásinem?“ Vždy se však setkali s přímým nesouhlasem. Ramana Maháriši jim odpovídal takto: „Kdyby tomu tak mělo být, vůbec byste se neptal!“

Významem této poněkud hádankovité odpovědi bylo, že to, zda-li se člověk stane sanjásinem, nezáleží jen na jeho rozhodnutí a vůli, ale je to vážnou karmickou záležitostí. Ramana toto potvrzoval, když byl příležitostně vystaven dotazům, že přece on jako mladík také sám opustil svou rodinu a domov. Tehdy Ramana odpovídal: „Ano, protože to byl můj karman. Váš karman je jiný.“ Avšak i když označoval tuto záležitost za věc karmanu, nepředstavovalo to pro takto sužované jedince žádnou pomoc. Proč měl Ramana tak negativní postoj k této otázce vysvětlil při jiné příležitosti: „Proč si myslíte, že jste hlava rodiny nebo že jste v manželském svazku? Když se vydáte do lesní samoty jako sanjásin, bude vás pronásledovat tato myšlenka (tj. že jste sanjásinem). Zda zůstanete v rodinném kruhu nebo rodinu opustíte a odeberete se do lesů – to je jedno. Vždy vás bude vaše mysl následovat. Ego je zdrojem myšlenek. Když zamítnete svět, pak se ve vaší mysli pouze nahradí myšlenka „člen rodiny“ za myšlenku „sanjásin“ a rodinné prostředí se nahradí za prostředí přírody. Ale mentální překážky tu budou stále. V novém prostředí však ještě narostou. Změna prostředí nepředstavuje žádné řešení, neboť překážky jsou v mysli. Tu musíte překonat, ať jste v rodině nebo v samotě přírody. Když to dokážete v lesích, proč ne doma? K čemu byste tedy měl změnit prostředí? Vaši snahu můžete naplnit i nyní – ať už jste v jakémkoli prostředí.“

Když se na tuto radu blíže podíváme, zjistíme, že je to šíp, který míří přímo na cíl – záleží jen na tom, budeme-li mistry v lukostřelbě. Tím však nebývá ani hlava rodiny a ani aspirant na sanjásu. Bhagaván ukazuje přesně na bod, který se má zasáhnout, tj. na naši mysl. Naskýtá se však otázka, jak máme tento bod zasáhnout, když lukostřelbu tohoto druhu neumíme.

Odpověď vyžaduje nejvyšší a nejlepší porozumění, protože z hlediska ztotožňování osobnosti v sobě obsahuje rozlišování mezi Skutečnem a neskutečnem. Výše uvedená Ramanova odpověď definitivně rozhodla, že problém se neřeší tím, že se vymění role „člen rodiny“ za roli „sanjásin“, a zároveň říká, že cesta toho, kdo žije v rodině se tímto nestává duchovně méně výkonnou a působivou, než cesta sanjásina. Toto Ramana Maháriši jasně prohlašuje, když hovoří o konajícím.

Ten, kdo žije v poměrech rodinného života, je nucen být více aktivní. Nicméně nikdo nemůže žít zcela bez aktivity, ani mudrc. Takzvaný světský život je založen na aktivitě a je postižen omylem, kdy se člověk sám považuje za konajícího. Ve skutečnosti se činnosti odehrávají samy od sebe a člověk je jen jedním z prostředků, aby se mohly uskutečnit. Bhagavdgíta k tomu uvádí: „Jedinec ať se zabývá prací, nikoli ovocem práce. Ať vaše práce není motivována očekávanými výsledky. Pracuj jen pro práci samotnou. Dělej to, co se zdá být nezbytné, protože to musí být učiněno. Pak brzy zapomeneš na sebe jako na konajícího.“

Ramana uvádí v jednom příkladu práci bankovního pokladníka: Jeho rukama prochází denně tisícovky rupií. Nikdy mu nevstoupí na mysl myšlenka, že to je pro něho štěstí, protože peníze nejsou jeho. Navzdory tomu bude však pracovat s největší pečlivostí a pozorností – a to je právě ten způsob, jakým si má počínat ten, kdo žije v kruhu rodinném.

Ramana Maháriši velice dobře věděl, že problém člověka, žijícího v poměrech rodinného života, zdaleka není jen praktickým či ekonomickým problémem. I když by se mohlo zdát, že otázka stát se sanjásinem může být příbuzná s touhou po úniku, vždy to byla otázka a problém spirituální, a zněl: Jak naplnit opravdovou hodnotou zdánlivě prázdný život, který si však nárokuje všechen čas a energii k tomu, aby byl zvládnut? A tak člověk žijící rodinným životem pokládá svůj problém k nohám Gurua, když říká: „Jak urovnat rozpor mezi touhou mé nejvnitřnější přirozenosti, jež dychtí po vyšší moudrosti, s vyčerpávajícími podmínkami každodenního života?“

Pro vyřešení tohoto problému je třeba přijmout jeden nesmírně hluboký předpoklad. Ten, kdo žije v prostředí rodiny a touží po úspěchu ve spirituálním životě, musí vycházet z tohoto názoru: Jsme nebo jsem přesně v těch vnějších podmínkách, které nám či mně poskytují ty nejlepší a nejpotřebnější podmínky k duchovnímu růstu.

Je samozřejmé, že nepříznivé podmínky se snažíme změnit. Ale nejlepším způsobem, jak je změnit, je přijmout je jakožto poučení, které je určeno pro váš duchovní růst. Když toto učiníte ve správném ladění – tj. s tichým a vděčným laděním – pak jste zvládli učení a okolnosti se možná vlastním způsobem změní, možná, že i zcela nečekaným způsobem, protože jste tehdy sladěni s vašim vnitřním vedením. A pokud se týče tělesných potřeb vás samotných a vám drahých – vždy bude o tyto věci postaráno. Podmínkou však je, že nebudete požadovat věci, které nejsou zapotřebí. Nutnou podmínkou je mít víru a odvahu navždy zaujmout místo v neviditelném. K tomu směřuje Bhagavánovi rada: „Hraj jako herec na scéně. Ten věnuje svou veškerou pozornost a schopnosti úloze, kterou má a přece po celý čas ví, že není králem ani žebrákem, kterého představuje, ale někým docela jiným.“

Žít jako hlava rodiny znamená opravdu hrát úlohu hlavy rodiny na jevišti života. Dělejte to nejlepší, ať hrajete či reprezentujete jakoukoli úlohu v rodině, ale nikdy nezapomeňte, že jste skutečným Já-Self, které je tichým svědkem. Vaše skutečné Já, pravý sanjásin, je ve vašem Srdci. Vykonávejte onu práci, která je vám přisouzená, ale ať vás nikdy nepoutá ani vás neobtěžuje.

Manu, pradávný zákonodárce, vyslovil pravidla chování pro sanjásiny:

• neměl by si přát aby zemřel, ani doufat v život,
• měl by očekávat určený čas, jako když sluha čeká na svou mzdu,
• neměl by působit zlostí na toho, kdo je zlostný,
• měl by žehnat tomu, kdo ho proklíná,
• neměl by lhát a klamat,
• měl by se tiše těšit ve věcech ducha a o nic nepečovat a zdržovat se smyslových potěšení,
• sám si je jediným pomocníkem,
• ve světě se živí nadějí na věčné blaho.

Přesně stejné se očekává od ideálního představitele hlavy rodiny. Domácí povinnosti, povinnosti vyplývající z úřadu, odborné či řemeslné služby – toto vše pro opravdově hledajícího vždy poskytuje příležitost k sádhaně. V určitém smyslu jsme všichni sanjásiny – pokud žijeme pro svět a nikoli jen v něm. Skutečně požehnaní jsou ti, kdo podobně jako mudrci nežijí ani ve světě či mimo něj, ale jednoduše jako svět. Když se Bhagaván Ramana Maháriši označoval jako atjášrami, tj. ten, kdo překonal všechny stavy života, pak tím jen prohlašoval svou naprostou totožnost s veškerým lidstvem. Svrchovaná Bytost je nejvýš neosobní.