Hledat cestu k seberealizaci je pro člověka tím nejdůležitějším, neboť hledáme pravý cíl života. Občas však slyšíme námitku: „Není snad důležitější pomáhat jiným?“ I když tuto námitku vznášejí někteří lidé v dobré víře, přece se jedná o kritický útok proti spiritualitě. Začátek tohoto je nutno hledat v 19. století, kdy socialisté říkávali: „Nejprve to, co je nejdůležitější. Nejprve odstraňme chudobu lidí, pak bude dost času se zabývat jejich duchovními potřebami.“ Ano, měli úspěch s tím, co považovali za nejpřednější. V severozápadní Evropě je nyní jen málo chudoby. Ale hledají tam lidé spásu v duchovních záležitostech? Ani v nejmenším. Protiduchovní trend nabral na rychlosti a stal se zpupným. Zaměstnaní lidé, kteří usilují o zajištěný dobrý život, mají méně času a nedostává se jim ho k tomu, aby se mohli věnovat duchovním věcem, duchovním potřebám.

Není pravdou, že blahobyt usnadňuje náboženský život a chudoba že překáží nebo že materiální potřeby jsou to, čeho bychom si měli více všímat. Kristus učil pravý opak. Vzpomeňme si na to, co se stalo, když k němu přistoupil bohatý mladík. Kristus řekl mladíkovi, aby rozdal své jmění a stal se žebravým mnichem. Dnes by to znamenalo – v nějakém bohatém státě – že by Kristus a jeho následovníci byli vrženi do vězení, neboť žebrota je zakázána.

Může-li být chudoba překážkou, pak stejné platí o bohatství. Možno říci, že v bohatém státě je blahobyt opiem lidí, protože je ukolébává do klamného stavu bezpečí. Výše uvedená námitka má v sobě skrytou zvláštní zlovůli. Používá se k „napravování“ těch, kteří se zabývají duchovní cestou. Prohlásí-li člověk, že jeho životní zájem leží v hudbě, obchodě nebo politice, pak se se žádnou námitkou nesetkává. Pouze, jedná-li se o věci duchovní. Má se snad předpokládat, že ten, kdo se snaží podrobit nebo zničit ego, dělá pro jiné méně a méně jim pomáhá, než ten, který mu dovoluje volnost? Praxe často ukazuje, že dělá spíše víc. Zřejmě ale bude méně vtíravý a bude prostě pomáhat jen tomu, koho potká, než aby se zabýval organizováním dobročinností. V jeho chování bude méně namyšlenosti a více dobré vůle v činnostech.

K poměření kvality morálního chování se často používá prubířský kámen, který zní takto: „Kdyby to dělal každý, co by se potom stalo?“ Ramana Maháriši říkával, že kdyby každý plnil své profesní a rodinné povinnosti s odpoutaností, pomáhaje při tom všude, kde by nacházel bídu, že by pak již nebylo třeba sociálních služeb, protože by nikdo nebyl vykořisťován a ochuzován. Pomáhat by přestalo být nutností.

Tento prubířský kámen má taktéž protiduchovní záměr a cílí na ty, kdo zamítli svět a stali se mnichy či sádhuy. Je to skutečně namířeno proti těm, kdo zamítli svět, protože se říká: „A nebylo by lepší pomáhat jiným, než jen usilovat o svoji spásu?“ Toto pokárání se bezmyšlenkovitě rozšířilo a používá se proti všem, kteří jdou duchovní cestou. Jedná se o revoltu, která vzešla z reformace a která byla namířena proti tradičnímu klášternímu křesťanství. Ještě dříve – před mohutnou vlnou reformace – však už anonymní autor spisu „Oblak nevědění“, který pochází ze 14. století, uvádí se stejným zármutkem stížnost Marty na sestru Marii. Říká: „Tak jako si stěžovala Marta na sestru Marii, tak si také aktivní lidé dnešních dnů stěžují na rozjímající.“ Z toho, jak tuto scénu líčí evangelium a vykresluje postoj mysli Marty, je zřejmé, že Marie zvolila lepší cestu. Každý je oprávněn mít vlastní názor. Avšak ten, kdo odmítá rozhodnutí Krista, jen aby podpořil vlastní názor, má vůbec právo nazývat se křesťanem?

Co by se stalo, kdyby to dělal každý? Kdyby každý dával přednost životu v rozjímání? Jasnou odpovědí je, že se jedná o nesmyslnou otázku, protože toto nebezpečí nehrozí. Na světě je daleko více Mart než Marií.

Závažným argumentem je, že člověk není živ jen z chleba. Každý je vysílací stanicí harmonických a destruktivních vlivů. Rozpory, které působí agresivní a negativní tendence v člověku, mohou být stejně infekční jako fyzická choroba, a to i navzdory faktu, že takový člověk provádí sociální péči. A naopak emanace dobra, které vycházejí z duchovního člověka, mohou mít ve světě harmonizující působení, i když se s takovým člověkem třeba nikdy nesetkáme, nepromluvíme s ním, když bude izolovaný a bez zjevného kontaktu se světem. Je-li běžné zastávat názor, že např. hudebník dává cosi společnosti, i když to není jídlo ani ošacení, pak už zbývá jen krok k pochopení, že duchovní člověk působí podobně. Ve skutečnosti je ale jeho působení mocnější, protože je nezávislé na tvarech a může bezprostředně proniknout mysl, aniž by k tomu potřeboval zprostředkování smyslů. To je důvodem, proč se vyhledává společenství mudrců. Jejich vliv může být tak jemný, že je vnímán jen jako neurčitá vůně růží, ale může být také silný a zřetelně patrný. Ať jsou tyto velké duše kdekoli, vždy kolem sebe vytvářejí duchovní zónu a každý, kdo přichází do jejich vlivu, si uvědomuje existenci čehosi, co do člověka vstupuje jako elektrický proud. Tento jev je velmi zvláštní a není k vysvětlení a k pochopení, ledaže byste jej sami zažili.

Podíváme-li se do minulosti, tak zjistíme, že mylné extrovertní obrácení se ven za účelem poskytování dobra jiným, namísto toho, abychom si všímali v prvé řadě vlastního duchovního hledání, sahá až k založení mahájánového buddhismu, tedy asi 2000 let zpět. Nezpochybňuji zde spirituální moc mahájány. Kvalitu stromu ověřuje jeho ovoce. Velcí mudrci, které mahájána zplodila, jsou dostatečným důkazem, že cesta, kterou se ubírali, je účinná. A to je vše, co potřebujeme o cestě vědět – zda nás může dovést k cíli. Nicméně jejich kritika hínajány a nahrazení původního ideálu arhata za ideál bódhisattvy, tak jak je postaven a jak se o něm můžeme dočíst, pochází z určité neznalosti.

Arhat hledá jen svou soukromou individuální realizaci čili nirvánu, zatímco bódhisattva se zavazuje hledat realizaci lidstva a sám z vlastní vůle nepřistupuje k poslednímu kroku – vstupu do nirvány, dokud úkol, který si vzal na sebe, nenaplnil. Ovšem není nic takového jako realizace lidstva – druhých lidí. Realizace znamená realizaci, při které není žádného jedince. To je realizace základní buddhistické nauky o anatta, ne-egu. Nirvána je stavem, který nastane, přestane-li jedinec existovat. Jak by tedy mohla být realizace lidstva? Zeptat se někoho, kdo se probudil ze snu individuální bytosti do reality nirvány, zda ostatní také dosáhli realizace, by bylo, jak to vyjádřil i Ramana Maháriši, stejně nesmyslné, jako se zeptat někoho, kdo se probudil ze snu, zda se probudili i lidé, které ve snu vnímal.

Mahájánští učitelé toto samozřejmě chápou, nikoli však všichni následníci. Jedno z jejich základních písem výslovně ujišťuje, že není jiných, kterým by se mělo pomoci. Tato zmínka slouží zřejmě jako ochranná stráž, když se předtím písmo zmínilo o nezměrném soucitu Buddhy. Slavná diamantová sútra jasně říká, že učení o soucitu je pouze fasáda pro nevědomce, poněvadž ve skutečnosti nejsou jiní, ke kterým bychom mohli mít soucit. Pán Buddha k tomu pokračuje: „Nemysli si, Subhuti, že Tathágata (osvícený, probuzený) si říká, že osvobodí lidské bytosti. To by byla degradující myšlenka. Proč? Protože nejsou žádné citné bytosti, které by měl Tathágata osvobodit. To by totiž znamenalo, že Tathágata chová ve své mysli protichůdné představy jevů, jako například, že existuje jeho vlastní já, jiné já, žijící bytosti, vesmírné bytí. I když Tathágata mluví o sobě, přece nemá na mysli žádnou takovou myšlenku. Pouze pozemské lidské bytosti uvažují o jáství jako o osobním vlastnictví. I výraz „pozemské bytosti“, který Tathágata používá, neznamená, že tu jsou nějaké takové bytosti. Je to jen určitá forma vyjádření.“

Dokud je představa „sebe sama“, dotud je tu i představa druhých. Dokud jsou jiní, kterým se má pomoci, dotud je tu „já“, které jim má pomáhat a tudíž žádná Seberealizace. Obě představy jdou společně.

Samozřejmě je nutné hrát hru „já a ostatní“ a jednat tak, jakoby „já“ existovalo. Je to jakoby (a může to tak někdy být) člověk snil a zúčastňoval se dění ve snu, přitom však byl dostatečně probuzený, aby si uvědomoval, že sní.

Co tedy znamená slib, že budeme napřed pomáhat jiným, než hledat vlastní realizaci? Nic jiného, než rozhodnutí, že zůstaneme ve stavu nevědomosti! Jak to pomůže jiným? Znamená to, že lneme k egu, o kterém jsme přísahali, že ho rozpustíme, protože to považujeme za svrchovaně moudré a prospěšné. V řeči teismu se toto považuje za nesmírnou aroganci, za rozhodnutí, které ukazuje Bohu, jak má vést tento svět nebo jinak, jak to za Něho uděláme.

Ať byla tradiční mahájánská kázeň jakákoli (a zde se uvádí význačný příkaz velkého světce Milarepy, který prohlásil: „Člověk by se neměl ukvapovat v pomáhání jiným dříve, než sám realizuje Pravdu. Počíná-li si však takto, pak je to stejné, jako když slepý vede slepé.“), nutkání pomáhat jiným tím, že je guruem, dříve než se naplní jeho vlastní čas, představuje jednu z největších léček pro dnešního aspiranta. Může v tom být i trocha soucitu, ale bývá v tom daleko více domýšlivosti a sobectví. Je málo věcí, které tak lahodí egu, jako sen být guruem, který je obklopen obdivem žáků. Je jen málo toho, co tak překáží aspirantovi, než to, že vede jiné a obrací svou energii ven, zatímco má být stočená dovnitř za účelem vlastní očisty. Ekonomové 19. století prohlašovali, že nejvíce pomáháme jiným, když pomůžeme sami sobě. Stejné platí i v duchovní oblasti. I Ramana Maháriši říkával: „Napřed pomozte sám sobě, než budete myslet na pomáhání jiným.“

Ať tak či onak, není zapotřebí žádného slibu soucitu. Čím se aspirant více blíží pravdě univerzálního svrchovaného Já, o to více bude jeho individuální jevové „já“ nabírat pravou formu, a to bez jakýchkoli slibů, bez toho, že by si přisvojovalo kontrolu nad vlastním osudem. Postupně zjistí, že jedná tak, jak mu jeho přirozenost velí a koná to, co jej jeho pravou funkcí, aby vykonával. Jeho určením nemusí být, že se stane guruem. Má-li to být, stane se tak přirozeně a zdravě – až k tomu bude zralý čas, aniž by to člověk jakkoli vynucoval.

Několik příkladů to vyjasní. Buddha byl jediným synem svého otce a dědicem malého otcova království. Horoucí „rádoby reformátoři“ by nazvali jeho počínání sobeckou předpojatostí k vlastnímu duchovnímu zdaru, neboť opustil svou manželku, dítě, otce i trůn a vydal se hledat osvícení jako sádhu. Ale kolik miliónů lidí načerpalo podporu z jeho odepření! Svatý František z Assisi zapřel výnosný rodinný obchod a odcizil se otci, aby na sebe vzal „paní chudobu“. A jaké duchovní bohatství vyplynulo z této materiální nuzoty! Šrí Rámakršna byl stravován extatickou touhou po milosti Božské Matky. Nic jiného ho nezajímalo, ani to, že by měl pomáhat jiným či sobě samotnému. Zdálo se, že se touhou a beznadějí zbláznil. Když nakonec završil, protékala jím taková síla, že uvedla v pohyb regeneraci hinduizmu a přitáhla i hledající ze západních zemí. Realizace sestoupila – aniž by byla hledána – na Ramanu Mahárišiho, když ještě v 16 letech chodil do školy. Opustil domov a hledal jen samotu a zůstával ponořen v blahu Bytí. Přece však se kolem něho shromažďovali žáci a stal se Džagat Guruem, Světovým Guruem své doby. Odhalil novou cestu, která je přizpůsobena podmínkám naší doby a přístupná těm, kdo hledají.

Z toho však vyplývá, že univerzální harmonie nepotřebuje žádné lidské plánování nebo jinak řečeno teistickými slovy – Bůh si udělá své i bez naší rady.