Kdysi v roce 1093, arcibiskup Cantenburský, svatý Anselm, hovořil s jedním opatem, který byl odpovědný za výchovu mladých v klášteře. Řekl mu: „Pevná strava je vhodná pro ty, kdo ji dovedou strávit. Odejmeme-li však nemluvněti mléko a dáme mu pevnou stravu, pak mu to nebude ku prospěchu a asi se zadusí. To platí i pro ty, kdo hledají Pravdu a kterým je vždy nutno podávat takovou duchovní stravu, kterou jsou ještě schopni strávit a vnitřně přijmout. Pokročilému můžeme nabídnout pevnou stravu trpělivosti v protivenství, aby za zlo vracel dobro a aby živil lásku pro své nepřátele. Nemluvňata v duchovním tréninku však musí dostat spíše laskavá povzbuzení, jemnost, porozumění a milující trpělivost. Božským vedeném takto povedete k Bohu jak slabé, tak i silné.“

Je mnoho cest, které vedou k vrcholu a poutníci – hledající Pravdu, mají obdržet podporu podle svého temperamentu a stavu vývoje. Moudrý poutník si nehoví v uspokojování mentální zvědavosti a odstupuje od kladení otázek, které se týkají ega a jeho činností. Když přijme pravdu, že „Já jsem čirou Bytostí, bez začátku a bez konce, která je věčně přítomná ve věčném Nyní“, pak pojme záměr vykořenit zdroj sobectví, bídy a neshody, o kterém ví, že je to nepravé já – ego a nic jiného.

Cílem náboženství je zničit sobectví, aby se dosáhl stav bez ega čili stav dokonalé vyrovnanosti, kde „Já jsem Já“ svítí v oslňující nádheře. Moudrý rovněž odstupuje od toho, že by zavrhoval hledisko jiných, neboť ví, že za určitý čas nebudou potřebovat žebřík, který jim pomáhal k vzestupu. Není-li hledající schopen pochopit nejvyšší Pravdu, pak se mu vykládá nauka o reinkarnaci. Zákon příčiny a následku vypadá takto: „Jak člověk zasévá, tak sklízí“. Země se připodobňuje ke školní třídě, kam se džíva (jedinec) vrací, dokud se nenaučí látce, tj. dokud nepřekročí dvojnost, aby obejmul Skutečnost.

Když Ježíš putoval Judeou, rozneslo se, že znovu povstal velký prorok a mnozí uvažovali, zda Nazaretský je Eliáš či jiný svatý muž, který již byl po staletí mrtev. Ježíš věděl o této víře, protože žákům položil otázku: „Za koho mne lidé pokládají, že jsem?“ Když jeho žáci při tom mluvili o Janu Křtiteli, Ježíš prohlásil: „Ale pravím vám, že Eliáš již přišel a oni ho nepoznali a učinili mu, co jim bylo libo.“ Ti, jejichž vnitřní sluch byl otevřen, slyšeli a slova Mistra pochopili.

Při druhém křesťanském koncilu v Cařihradě r 533 byla nauka o převtělování vyhlášena za kacířskou. Závěr z koncilu zněl: „Kdokoli by udržoval mystickou nauku o předchozí existenci duše s následným jejím návratem, nechť je dán do klatby“. Kdo však odmítá zákon karmanu, kterým člověk získává spravedlivou odplatu za to, co zasel, není s to se smířit s učením, že Bůh je láska. Na této zemi potkáváme smutek, bolest, nenávist a násilí a následně tuto disharmonii připisujeme Soudci, který vzbuzuje úctu, ale jehož strašná ruka rozdává smrt a zmar, stejně jako život a štěstí. Tato svrchovaná Moc zůstává stranou od ego-světa a je nad pochopením mnohých – přitom tato pravda je po věky učena všemi Mistry.

Gautama Buddha pronesl tato závažná slova: „Zlo je vykonáváno egem a ego trpí. Jak čistota, tak nečistota náleží egu . . . . . bohatý je ten, kdo užívá bohatství cesty, bohatství těch, kdo jsou vždy dychtiví hledat Pravdu.“

Šrí Rámakršna prohlásil: „Nad májou, poznáním a nevědomostí je brahman. Svět se skládá z klamné dvojnosti, dobra a zla, brahman je však nad tím. Můžete se zeptat, jak máte chápat bolest, bídu a zármutek. Odpověď bude znít, že se to týká pouze džívy, brahman tím není vůbec dotčeno. Tak jako had při uštknutí vstříkne do těla oběti jed svými zuby a přitom sám zůstává nedotčen jedem, který má, tak i brahman je nad klamem dvojnosti.“

Křesťanský mystik Mistr Eckhard prohlásil: „Uvnitř duše je Duch, který je nad časem a světem . . . . . je zcela duchovní, bez jména a tvaru, je jen Jediný.“

Nad egem, které vnucuje neskutečná omezení, leží nekonečná Svoboda, kde prostor, čas a příčinnost neexistují. Zřeknutí se pojmů „já“ a „mé“ je cestou, kterou se dosahuje osvobození od pomyslné vazby.

Ježíš říká: „Kdo pro Mne ztrácí svůj život, najde jej.“ Zde je míněno, že ego musí být ukřižováno, aby se mohlo uskutečnit zmrtvýchvstání čili probuzení z hrobky nevědomosti. Dokud se člověk neodtáhne od předmětů tužby, které nalézá v pomíjivém světě, bude pokračovat v dřímotě nevědomosti a ponese těžké břímě přechodných radostí a utrpení, dokud mu Milost neposkytne Sebepoznání.

Zabývat se příchody a odchody ega – to postrádá moudrost. Člověk má rozumět mystériu zrození a smrti, avšak poslední pravdou je, že zrod ani smrt neexistují. Není žádného osvobození, kterého by se mělo teprve dosáhnout. Realizace svrchovaného Já, Tat Tvam Asi – To Jsi Ty – absolutní Bytí, „Já jsem“, zůstává nedotčená opakovanými zrody ega. Kdo zapáleně hledá Pravdu, ten touží uvolnit se z pout, které na něj uvalilo podvodné „já“ a musí se oprostit od myšlenky, že je tělem a že myšlenkový svět je pravé Já.

Je nutné se vzdát, podrobit se Míru, který je věčný a který překračuje všechno porozumění. Poutník ať se dívá na stínovou hru ega s vizí mudrce, který učí, že tento ego-život je jen rosou, snem, bublinou – jen zazvoněním zvonků velblouda, který prochází kolem. Je to lílá (hra) Pána a dle vyjádření žijícího světce: „je to hra LÁSKY“.