Naše nevědomost nás zaslepuje tak, že nevnímáme věčnou boží přítomnost v nás. Cílem všech jógových cest je objevit jedinou univerzální sílu v nás a ztotožnit se s ní. Mysl musí být bdělá, aby realizovala to, co v nás již je. Sebezkoumání vyžaduje úsilí živené vírou. Boží milost nenechává na holičkách toho, kdo vážně hledá a dosahuje meze svého úsilí, nebo toho, kdo je hotov se podrobit.

Jsou dvě cesty, které vedou k osvobození. Tvoří je individuální úsilí a boží milost. První vyžaduje snahu a druhá víru. Sádhana se napřed uskutečňuje za pomoci mysli a smyslů. Později pokračuje s pomocí milosti, která sestupuje jako výsledek víry. Zdá se však, že světci a mudrci obhajují osobní úsilí. V sedmé kapitole Bhagavadgíty Krišna říká: „Mezi tisící nanejvýš jeden usiluje o dokonalost, a z těch, kdo usilují, nanejvýš jeden mě zná v pravdě.“ V 18. kapitole pak čteme: „(Usilující)…obdařen čirým porozuměním, pevně se ovládajíc, odtahuje pozornost od smyslových předmětů, zamítá přitažlivost a odpor, přebývá o samotě, požívá jen trochu jídla, kontroluje tělo, mysl a řeč, vždy se zabývá koncentrací a meditací a je odpoutaný.“ Ale např. Aurobindo prohlásil: „Podstatou úspěchu v sádhaně je boží milost. Je to však praxe, která připravuje sestup této milosti.“ Sádhana je zkrátka živý proces, je to růst.

Osobní úsilí by bylo v sádhaně nezbytné, kdyby Bůh byl jen spravedlivý. On je však veškerou Milostí a Láskou. Šankara popisuje milost Boha takto: „Ó Šakti, Matko, když k Tobě hledající zvolá 'Matko, úpěnlivě Tě prosím o Tvoji Milost!', pak Ty mu ani nedovolíš, aby dokončil větu, a poskytneš mu spásu, jakmile pronese slovo 'Matko'.“

Dokud aspirant spoléhá na svoji vlastní sílu, Bůh nezasahuje a dovoluje mu, aby bojoval. Jakmile však aspirant pozná svoji naprostou bezmocnost a zavolá na pomoc, boží milost a pomoc se rychle dostaví.