Zdánlivě skutečné (to, co se jeví) není nikdy Skutečností a skutečnost se nikdy nejeví. Jsou to dvě zcela odlišné dimenze. Ať se jeví cokoliv, vždy je to nutně dvojností a relativní, zatímco realita, Skutečnost, je pouze jedna a je absolutní.

Naši Skutečnost či Skutečnost světa, nenajdeme v říši jevů, jak ji odhalují smysly, ba ani rozšířením smyslového poznání, jak je tomu za použití nejjemnějších vědeckých přístrojů. Skutečnost je vnitřní vědomí, které se pro extrovertně orientovanou mysl nemůže stát objektem poznání. Co můžeme pozorovat nebo vidět, musí být nutně neskutečné, protože to není vnitřní uvědomování.

Svět, a to jak se v něm jevíme, nemůže být nikdy pravdou. Ve světě jevů nemůžeme nikdy nalézt Skutečnost, podobně nemůžeme nalézt světlo, když jej budeme stopovat na zdi. Jevy mají jméno, tvar a omezení. Svět jevů je uvězněn ve střídajících se vlnách potěšení a bolesti, radosti a smutku, zrození a smrti. Svět jevů se nemůže nikdy stát dokonalým. Je vždy relativní, vázaný ve dvojnosti, kdy se věčně pohybuje nahoru a dolů, přičemž nikdy nedosáhne trvalý stav.

Ať se jevíme v jakémkoli světě, ať se nám zdá, že obýváme jakékoli tělo, nikdy to není skutečné. Jsou to odrazy našeho vědomí, podobně jako vlny, vzdouvající se na moři. Jsou to výtvory naší orientace, která směřuje ven a má základ v myšlence, která nezná své pravé Já.

Ve světě jevů nemůžeme nalézt mír a naplnění, ať jsou jevy sebenádhernější. Naše štěstí, které v nás je, přebývá ve Vědomí. Tím neočerňujeme vnější svět, ale pouze se díváme na něj tak, jaký je. Svět jevů je jako obraz, symbol či hra, magické představení, které trvá několik dní: Má svá kouzla a krásu, ale postrádá vlastní Skutečnost. Věřit, že určitý jev je skutečný, znamená, že jsme lapeni v klamu, ve zdání. Výsledkem poznání iluzorní povahy všech jevů je, že dovolujeme Skutečnosti, aby prosvítala, a tím překračujeme veškerou iluzi světa jevů.