Mnozí z nás si uvědomují potřebu seberealizace, ale nedostává se jim sil ubírat se dlouhou cestou, která vede ke skutečnému dosažení. Zjišťujeme, že je nesmírně obtížné se změnit, zvláště pak naši připoutanost. Jednoduše se nám nedostává vůle k soustavnému úsilí. Naše vůle postrádá zaostření. Rozhodneme se udělat jednu věc, ale brzy na to nás napadne jiná myšlenka nebo se do naší mysli vloudí touha a začneme se ubírat jiným směrem.

Vůle se rozvíjí silou pozornosti. Může se rozvíjet, když se nevěnujeme zábavě a když si nehovíme. Touhy tříští vůli a rozptylují ji ve vnějším světě. Opravdová vůle upouští od tužeb, jelikož poznává, že touhy vznikají z vnějších tlaků daleko častěji nežli z vnitřní tvořivosti.

Bez vůle se nedostaneme na duchovní cestě daleko. Vůli však nenabýváme skrze zápasy či bojem, ale na základě trpělivosti a vytrvalosti. Vůle přichází jedině v přítomnosti a nikoli na základě touhy něco dosáhnout s určitým očekávaným výsledkem, čímž se naše energie v čase rozdrobuje. Pravá vůle se podrobuje tomu, co Je, tím, že se noří do energie Bytí. Toto je nejvyšší dosažení, které však také vyžaduje nejvyšší oběť – podrobit se osobnímu hledání.

Abychom v životě nabyli pevnou vůli, musíme stát nad touhou a nebrat její fantazie za vlastní. Problémem je, že zaměňujeme vůli s touhou. Domníváme se, že vůlí je naše chtění. Touha však přichází z vnějšku a váže nás k nejrůznějším objektům, které se ve světě nacházejí. Touha obdržet to, co chceme, není vůbec pravou vůlí, je to pouze zesílená touha. Jsme-li schopni dosáhnout toho, co chceme, pak výsledkem je, že žádostivosti přibývá, čímž slábneme a více se zaměřujeme na ukojování tužeb.

Pravá vůle je prostá tužeb. Představuje schopnost vytrvale čelit změnám v životě, zůstávat v míru při zisku i ztrátě, radosti a smutku, libosti a nelibosti. Jinak jsme otroky vnějšího světa, bez ohledu na to, co vlastníme a k čemu spějeme.