Jak dnes, tak i v době Bhagavánova života, bylo a je mnoho lidí, pro které bylo a je sebezkoumání příliš jemné a obtížné k provádění, a proto často kladli Bhagavánovi otázku, zdali není nějaká alternativní cesta, pomocí které by se dosahovalo stejných výsledků. Odpovídal na to, že to je podrobení, a řekl: „Když se někdo sám podrobí, pak nebude nikoho, kdo by kladl otázky nebo je promýšlel. Myšlenky lze vyloučit buď tím, že se držíme základní já-myšlenky, nebo, že se nepodmíněně podrobíme Vyšší Síle. To jsou jediné dvě cesty k realizaci.“

Napřed se pokusme definovat podrobení. Pojem je to víceznačný a má více významů; což pramení z různých názorů lidí podle temperamentů a vlivů výchovy, ve které jedinec vyrůstal. V některých kulturách, obzvláště v té současné, se podrobení prakticky rovná nezdaru či porážce, protože jsme navyklí, že máme o úspěch usilovat. Dobýt, vítězit je dobré, proto podrobení se znamená být prohrávajícím. To všechno určuje náš obraz ega. Individuální já je vyhrávající nebo prohrávající, ale tak či onak, vždy prosperuje z pozornosti a jí narůstá. Je to bitva či může to být bitvou, pokud si nestanovíme, co je opravdu v našem životě důležité a co zůstává neřešitelné.

Nejčastější definicí podrobení se je vzdání se veškeré vůle. Ale jak můžeme ve světě fungovat, když nám není dovoleno se rozhodnout? Když lékař nebo letištní dispečer se vzdá všeho rozhodování, výsledkem bude katastrofa. Je rozšířená tendence si plést dva stavy mysli. Poznání „já nejsem tělo“ je vznešeným výsledkem osvícení. Dokud se však jedinec ztotožňuje s utrpením z nastuzení nebo zlomené nohy, pak tato poučka není upotřebitelná. Podrobení, v pravém spirituálním smyslu, znamená, že se vzdáváme nebo zříkáme našeho ztotožňování se s tělem a myslí. Bhagaván uváděl příklad herce, který hraje určitou roli, takže musí příběh ztvárnit a předepsaný text musí vyslovit, ale herec přitom ví, že on nebo ona nejsou tím charakterem, který předvádějí. Všechno, co musí být učiněno, je správně vykonáváno, ale bez připoutanosti k sobě samému, jako konajícímu. To je cesta, jak dosáhnout osvobození. Jedná se o vzdání se naší připoutanosti k ideji našeho individuálnímu já.

Jak se máme podrobit vůli Vyšší Síly, když nemáme tušení, jaký je Božský úmysl? Začneme poznáním, že podrobit se je otevření se nepoznanému. Je to urychlující činitel, který nám pomáhá překročit naše omezení. Když se podrobíme Bhagavánovi, co je Jeho vůlí? Předpokládat, že Bhagaván má individuální vůli, by bylo nesprávné pochopení. Tam, kde není pocit oddělenosti, tak kde by mohla být touha, aby se naplnila určitá osobní potřeba? Bhagaván neměl vlastní vůli – nebylo ničeho, co by chtěl výlučně pro sebe. Ano, tělo zajisté potřebovalo jídlo a odpočinek aby se zachovalo. Je také naší odpovědností, abychom udržovali tělo a mysl v čistotě a bezpečí, ale nesmíme propadnout pocitu ztotožnění s nimi, při kterém bychom zastávali názor, že tělo a mysl jsou vším, co tu je. Neměli bychom padnout do pasti materiálně - mechanického pohledu na život, při kterém všechny hodnoty a motivy jsou hodnoceny podle stavu našeho fyzického těla. K našemu životu bylo přidáno několik let, na základě přínosu moderního lékařství, ale může tato kvantita se rovnat s drahocenným pocit uvědomování? To se nerovná; znamená to pouze „více něčeho“ – vlastnit více předmětů, shromáždit více zkušeností a více času, který jsme nerozumně strávili.

Bhagaván byl osvobozený od všech úrovní. Žil daným okamžikem a nepřijímal odpovědnost za nějaký tzv. zázrak, který se spontánně kolem něho udál. Takovou věc vykládal jako „automatickou božskou aktivitu“. Když se podrobíme Bhagavánovi, nečiníme to k jeho osobnímu rozmaru, ale je to prohlášení závazku, že budeme hledět na věci tak, jak jsou, a ne tak, jak bychom chtěli, aby byly. Pokud Bhagaván měl individuální vůli, pak bylo jeho záměrem, abychom poznali džňánu a měli podíl na radostí z ní.

Musíme rozumět, že podrobení se neznamená zrušení odpovědnosti. Je to překročení naší individuální vůle, což je důležité pro náš nutný růst moudrosti. Rozhodující okamžik v našem životě pro nás nastane, když si uvědomíme, že našeho úsilí nebude nikdy dostatečné a že potřebujeme pomoc. Tehdy je doba, kdy začneme hledat nějakého gurua, a když máme štěstí a jsme požehnaní, jsme přivedeni k pravému guruovi, jako je Bhagaván Šrí Ramana.

My všichni jsme do určité míry uspokojeni naplněním fyzických potřeb, ale pocit nespokojenosti bývá někde skryt v pozadí našich myslí. Na určitém stupni si uvědomíme, že nejsme dostatečně silní, aby se věci udály tak, jak si přejeme, nebo nejsme schopni realizovat pravou povahu věcí, kterých se držíme, jakoby na nich záležel náš život. Zároveň si však uvědomujeme, že stav neustálého uvědomování si je uskutečnitelný.

Přirozeností mysli je pohyb. Mysl se mění každým okamžikem a nezáleží na tom, jak je pohyb nepatrný. Nic nezůstává stejné. Událost v okamžiku uplyne a pro nás zbudou jen vzpomínky. Toužíme po plném vědomí, toužíme po tom být plní síly a rozumět věcem, které se dějí kolem nás. Je naší přirozeností si všímat pocitů a myšlenek. Hádankou je, jak věci nechat běžet, a přece mít důvěru, že je vše v pořádku. Je to otázka důvěry a podrobení se Vyšší Síle, nebo Dharmě, či jakýkoli pojem zvolíme k popisu Skutečnosti.

Když věříme tomu, že cokoliv se stane, děje se za nějakým účelem, pak máme příležitost, nechávat plynout neuspokojivé události, s tím, že budou přizpůsobeny našemu očekávání. Jak často jsme prožívali série událostí, které nám nebyly nakloněny, a přece, s trpělivostí a při nelitování sebe se najednou vyskytla šťastná náhoda a změnila to, co by jinak podle zajetých kolejí našich vásan či navyklých tendencí bylo nemožné. Když se necháme unášet událostmi, můžeme neočekávaně potkat starého přítele, který prokáže, že je odrazovým můstkem na cestě. Opačné je také pravdivé, že když odmítneme příležitost, tak později zjistíme, co jsme všechno propásli. Kolikrát jsme se v tomto ohledu s podobnými událostmi setkali ani nelze odhadnout. To nám sděluje něco důležitého. Život nás stále učí a je jen na nás, abychom dávali pozor. Život není netečným blokem, ve kterém zpíváme svůj popěvek, ale je to životnost, ve které vzájemně reagujeme. V životě toho mnoho prošvihneme, protože se odmítáme podrobit okamžiku, kdybychom jen naslouchali a poučili se.

Existuje o tom povídka chasidských židů:
Když rabí Šmelke a jeho bratr navštívili maggida, tj, velkého duchovního mistra, z Metrice, zeptali se ho na následující: Naši mudrci říkali určitá slova, která nás nenechávají v klidu, protože jim nerozumíme. Oni byli totiž lidé, kteří chválili a děkovali Bohu za utrpení, stejně jako blažené události, a přijímali vše se stejnou radostí. Rabí, mohl byste nám, prosím, sdělit, jak tomu máme rozumět?
A maggi na to odpověděl: Běžte do Domu Učení, tam potkáte Zusju, jak kouří svou dýmku. Položte mu tuto otázku a on vám to vysvětlí. Odebrali se k Domu Učení a položili otázku rabínovi Zusjovi. Ten se smál a řekl: Zajisté jste přišli ke správnímu člověku! Lépe však bude, když půjdete k někomu jinému, protože já jsem nikdy žádné utrpení nezažil! Ti dva však věděli, že ode dne co se narodil, až dodnes, život rabína Zuzina, byl naplněn bídou a mukami. Tehdy pochopili, co to znamená, přijímat utrpení s láskou.

Vše je otázkou postoje. Podrobení se je otevřený přístup či postoj, jak k radostem, tak k nevyhnutelnému smutku, který život poskytuje. Odpor je onen uzel, který nás váže k minulosti a způsobuje nám utrpení. V józe se tyto uzle nazývají grantis;a jsou to ony, které vytvářejí v těle napětí a v mysli působí neuroticky. Jak můžeme mít mysl čerstvou a bdělou, když je svazována předpojatostí, jak by věci měli vypadat a čím jsou? Přijímáme realitu korektně, v postoji podrobenosti, nebo si hovíme v našich iluzích a nadějích?

Mnoho problémů moderního světa vzniká pro nedostatek pochopení našeho života. Co je našim cílem? Naše vnímání života a ochota podrobit naši vůli a harmonicky plynout s událostmi závisí na našich odpovědích na tuto otázku. Můžeme být svědky milujícímu podrobení se u matek, které se běžně vzdávají vlastních tužeb pro pohodu svých dětí. Toto činí ochotně, neboť pociťují radost z rozvoje a růstu dětí. I když to vše je někdy velice obtížné, nikdy přitom nevyvstane otázka, zda má přehlídnout odpovědnost za pohodu dětí. Poskytují vše s láskou. Jejich odměna je v jejich dávání. Bhagáván říkával - volně podáno - dávající dává svému svrchovanému Já. V duchovním podrobení je dávání závěrečné a naprosté, neboť dáváme sami sebe.

Když pochopíme, že podrobenost neznamená vnucovat naše touhy okolnostem, naučíme se zůstávat v přítomnosti a příslušně reagovat. Uplatňujeme rozlišování a neučiníme nic, co by nám nebo někomu jinému mohlo škodit. Chováme se uctivě a zdvořile. Naučíme se svou roli a hrajeme ji. Když se snažíme být pokorní, nezanecháváme žádnou po sobě žádnou stopu, podobně jako když ruka máchne vzduchem.

Jedním ze základů Sanatana Dharmy je oběť. Obětování je centrálním činem, předepsaným ve védách. Neznamená zapírání, ale nabízení, nechávaní průběhu. Není to práce, ale radost, když je náš postoj ve shodě s vyšším účelem. Harmonie vystupuje, když je v nás tiché centrum, které dovoluje otevřenou mysl a srdce. To není slabostí, ale silou.

Provádíme všemožné spirituální disciplíny, abychom vytvořili takové tiché centrum. Kdo nezažil ten božský okamžik, kdy mysl je podivuhodně tichá a bdělá? Dějiny pojednávají o těch, které obdivujeme, protože se vzdali všeho, aby znovu objevili a prohloubili božské všeobjímající vědomí.

Meditace je činem, který vede ke znovu si vzpomenutí na naši centrální osu ticha. Poznání, které získáváme ze zkoumání, kdo je myslícím nebo kdo zažívá porozumění, které získáváme z podrobení se okamžiku – to nemůže být vyváženo nebo posuzováno podle konvenčních měřítek úspěchu. Je to jemný, vyživující a pozitivní proces. Vnitřní podrobení nemůžeme napodobovat – můžeme ho pouze uskutečňovat, asi tak jako dítě, které se statečně snaží chodit a pak najednou, po opakovaných bitvách, chodí s radostí a elánem.