Bytost se vyvíjí v člověka, když byla polapena do víru cyklů zrodů a smrtí a když předtím prošla velkým množstvím vtělení – 84 kategoriemi zvířat. I tehdy má však člověk stále silné původní zvířecí instinkty a není schopen rozlišovat mezi dobrem a zlem. Pozná-li primitivní člověk – na základě utrpení – že existuje svrchovaná Síla, pak se k ní začne modlit, aby se uzdravil, a milostivý Pán ho s potěšením zbaví utrpení. Tím se v člověku vytvoří víra v Pána a nadále Jej uctívá, i když zrovna netrpí. Takto je připravena cesta uctívání. Později člověk využívá uctívání, aby obdržel příjemnosti světa i nebes, protož ještě neví, že cílem lidského zrodu je osvobození od cyklu zrodů a smrtí. Uctívá pomocí púdži (náboženského obřadu), později prozpěvováním chvály na Pána. Zpočátku příležitostně, potom častěji a nakonec neustále. Uchyluje se také k džapě, což je opakování Božího jména za účelem udržení nepřerušovaného připamatovávání si Boha. Jsou-li všechny činy svrchovaného uctívání prováděny v duchu věnování všeho Bohu, pak bohyně svrchovaného Já je potěšena a vede uctívajícího na cestu osvobození.

Ribhu Gíta říká, že jedině v těch se vyvíjí víra v jednost všeho, kdo obdrželi milost skrze uctívání a nesmírnou oddanost k Pánu Šivovi, avšak nikdo jiný. V Pančadaši a Dhjánadípika se říká, že ten, kdo prováděl během vícero předchozích vtělení bezžádostivé činy, které věnoval Bohu, takový uzrává pro sebezkoumání a touží po provádění átmavičáry.

Bhagavadgíta klade důraz na činnost bez motivů, neboť taková činnost vede k džňáně a posléze k osvobození.

Bhagaván Šrí Ramana Maháriši ve třetím verši svého díla Upadéša Sáram říká, že činnost bez motivů, věnovaná Bohu, mění přístup jedince a nasměrovává jej na cestu osvobození. Zatímco jeho předchozí záslužné činy byly motivovány touhami po nebesích nebo lepších příštích zrodech, tak později, tím, že odevzdává ovoce svých činů Bohu a neponechává si žádný zbytek pro sebe, je takový člověk zajat pro cestu džňány. Jakmile jednou věnuje své činny Bohu, stane se mu to zvykem, takže všechny jeho činnosti, včetně jeho každodenních povinností, vykonává v duchu služby Bohu. Starosti o rodinu a všechny práce s tím spojené, vše vykonává ve stejném duchu, s výsledkem postupné odpoutanosti od rodiny. V jeho mysli se počíná vyjasňovat toto: „Kolik rodičů, manželek a dětí jsem musel mít v předchozích vtěleních! Starám se o ně nyní? Stejné to bude i se současnými.“ Jak roste odpoutanost, narůstá vajrágja – nepřevislost a mumukšutva – touha po osvobození. Pozn.: Chce-li jedinec věnovat činnost Bohu, pak stačí, řekne-li na konci činnosti: „Pane, odevzdávám Ti plody této činnosti“ nebo jednoduše: „Brahmarpanam“, tj. ve smyslu – vykonáno a věnováno svrchovanému Já.

1) Džňána

V džňána józe je dhjána marga a vičára marga, kterou Šrí Bhagaván nazývá mahájógou. Dhjána jóga se zabývá meditací a mahávákjas „Aham Brahmásmi“ (Já jsem svrhované Já). Šrí Bhagaván doporučuje mahájógu jakožto přímější metodu pro snadnou koncentraci mysli a následné vyhlazení vásan a vyhasnutí mysli. Šrí Bhagaván vysvětluje jasně schéma mahájógy ve Vičára Sangraha (Sebezkoumání) následovně: „Vyhasnutí mysli je docilováno nepřetržitou praxí zkoumání. Toto vyhasnutí představuje vrcholný výsledek veškerého úsilí. Ten, kdo se v tomto stavu nachází, se od něj nikdy neodchyluje. Tiché přebývání neboli mouna je tímto stavem. Všechny sádhany jsou k tomu, aby se mysl soustředila. Myslet, toužit, nenávidět atp. – to jsou modifikace mysli a nemohou být proto přirozeným stavem svrchovaného Já. Přirozeným stavem jedince je jedině neproměnný tichý stav mysli. Aby se stav mentálního ticha upevnil, je třeba splnit dvě podstatné náležitosti – neztrácet úchop Sebe Sama a nedovolit mysli, aby se kontaminovala myšlenkami.“

2) Sedm stavů džňána jógy

V džňána józe je sedm stavů: subeččá, vičáraná, thanumánasí, sattvapatti, asamsakthi, padhárthábhávana, turkys.

1) Nepřívislost k manželce a dětem, touha po osvobození a touha, která vzniká v jedinci skrze odpoutanost, ke které se rozhodl po úvaze: „Mám zůstávat v nevědomosti? Budu studovat písmo džňány a hledat společnost moudrých.“ – to se nazývá subeččá.

2) Společenství s moudrými a stálé vážné studium různých džňániských písem – je vičáraná.

3) Absolutní víra v písma a spisy moudrých a praxe sádhany, čili meditace, která vede k vytěsnění mysli a zeslabení dychtění smyslů po objektech – se nazývá thanumánasí.

4) Stav, ve kterém je lhostejnost ke všem smyslovým objektům. Praxí se předchozích tří stavů se mysl stává čistá, uzrává v sattvě a upevňuje se v Srdci. – To se nazývá sattvapatti.

5) Výsledkem praxe předchozích čtyř stavů se mysl vstřebává v Srdci, jelikož projevuje čirou sattvu. – To se nazývá asamsakthi.

6) Na základě práce předchozích pěti stavů nalézá jedinec radost v átmanu a není si vědom vnějších a vnitřních okolností, i když jsou před ním a provádí činnost jen, když je k tomu nucen – to se nazývá padhárthábhávana.

7) Je stavem, který nastává až po nesmírně dlouhé praxi předchozích šesti stádií. Bytost pak nepohnutě přebývá v átmanu, když ztratila zkušenost rozdílů ve světě. – To je turiya.

3) Guru

Bůh, Guru a svrchované Já jsou jedno a totéž. Každé indické písmo říká, že Guru je vždy nezbytný. Každý jedinec nemůže obecně začínat s džňána jógou. Musí tu být pomoc džňána Gurua. Bhagavadgíta IV, 34, říká, že jedině brahma džňánin může člověka zasvětit do brahma džňány.

Bhagaván Šrí Ramana Maháriši říká ve Vičára Sangraha (Sebezkoumání), že výsledkem činností bez motivu, věnovaných Bohu a prováděných po mnoho vtělení se mysl očišťuje a aspirant potkává Gurua, obdrží od něj poučení, které převede do své intenzivní, nepřerušované praxe a tu provádí dlouhou dobu, až dosáhne osvobození.

Někdy se stává, že několik málo opravdových aspirantů – velkých duší, si zvolí nějaký symbol, například fotografii Gurua či posvátnou sošku a začnou cvičit tak, jak Guru ve svém učení určuje. Cvičí s velkou vírou a oddaností. Povídka o Ekalavijovi, lovci, se vypráví jako příklad.

Když Dronačarja, lukostřelecký guru Ardžuny, odmítl přijmout Ekalaviju za žáka a vyučovat ho lukostřelbě, tak Ekalavija – namísto aby se cítil odmítnut – si zhotovil sošku Dronačarji. Sošku uctíval s velkou oddaností, jakoby byla skutečným vtělením gurua. Začal před touto soškou cvičit lukostřelbu, až se stal mistrem v lukostřelbě a byl ve střelbě roven Ardžunovi.

Jednou se Ardžuna a Dronačarja procházeli lesem, kde Ekalavalja cvičil. Měli sebou psa, který je předběhl. Ekavalja namířil šíp proti psu a vystřelil. Šíp zasáhl hlavu psa a projel jím, až trčel v zadní části jeho těla. Pes, těžce raněn, běžel za svým pánem Ardžunou, který když spatřil v jakém je stavu, obrátil se na svého učitele s údivem: „Učil jsi mne tento způsob lukostřelby a říkal si, že nikoho jiného si toto neučil. Zde však vidíme, že tu musí být někdo jiný jako tvůj žák.“ Dronačarja na to odpověděl, že půjdou dál a že snad uvidí.

Když došli k Ekalavjovi, ten se okamžitě vrhl k nohám svého gurua a chvěl se na celém těle. Když se ho Dronačarja zeptal, kdo ho naučil lukostřelbě, Ekalavja ukázal na sošku a řekl: „Vy sám.“ Mistr byl uveden do rozpaků, když zjistil, že tu vyrostl Ardžunův rival. Zeptal se Ekalavji, kde má dar pro gurua. Ekalavja odpověděl, že je připraven dát cokoli bude požadovat. Dronačarja jej požádal o jeho pravý palec a Ekalavja bez nejmenšího zaváhání vytáhl svůj lovecký nůž a odsekl si svůj pravá palec a nabídl jej s velkou pokorou guruovi.

Tato příhoda skrývá v sobě velké ponaučení. Jednak že praxe prováděná s velkou vírou, vede k dosažení, a dále líčí oddanost a obětavost žáka ke guruovi, když Ekalavja obětoval svůj palec, bez kterého nemohl střílet lukem.

V různých puránách a vyprávění o světcích se říká, že jakmile je aspirant zralý, Bůh pro něj zařídí setkání s Guruem. Ze setkání může žákovi zůstat i jen náhodné slovo, které však aspirant uchovává jako poklad. Jedná-li podle něho, přivede ho k osvobození.

Když byl mudrc Thajumanavar zralý, objevil se před ním Guru. Byli spolu jen krátce. Když ve chvíli rozchodu Thajumanavar neobdržel žádný pokyn, začal na Gurua úpěnlivě naléhat a ten řekl: „Buď zticha.“ Žák to považoval za instrukci a prováděl praxi mentálního ticha. Každý jiný mohl brát tato slova na rozloučenou jako znechucení nad naléháním. Na zralého Thajumanavara však působila jinak, neboť je pojal jako opravdové poučení a prováděl mentální zklidňování, až se stal velkým mudrcem.

Jiné zralé duše, které obdrželi příslušné poučení v předchozím zrodu a svou sádhanu nedokončili, začínají opět tam, kde přestali a dokončují sádhanu bez pomoci osobního Gurua a dosahují osvobození.

Jiní zase, kdo ve svých předchozích životech dosáhli zralost, se kterou pohlížejí na své vnitřní svrchované Já jako na svého Gurua, a kteří dostávají své instrukce přímo od Něj, nepotřebují vnějšího Gurua a berou od samého začátku své svrchované Já jako svého Gurua. Během jejich sádhany k nim promlouvá vnitřní hlas a vede je. Toto se děje v hlubokém tichu, ve vědomí, které je od myšlenek zcela oproštěné. Stejné se projevuje u zralých sádhaků, když z nějakého důvodu ztratí osobní kontakt se svým Guruem a když nehledají nového Gurua.

Šrí Bhagaván Ramana Maháriši jednou odpovídal na prosbu amerického obchodníka, který ho žádal o určité osobní sdělení, jež by mohl uchovávat jako poklad a mít vždy sebou, když bude vzdálen od Bhagavána. Šrí Ramana řekl: „Guru není vně, jak se domníváte. Je ve vašem nitru a ve skutečnosti je to svrchované Já. Poznejte tuto pravdu. Hledejte v sobě a najděte Ho tam. Pak budete v neustálém kontaktu s Ním. Vždy je tam určitý názor, sdělení, nikdy není zticha. Nikdy vás nemůže opustit. Ani vy nejste schopen se vzdálit od svého Gurua“

S pokrokem sádhany v mahájóze člověk přirozeně rozvíjí zvyk dívat se na své vnitřní Já jako na svého Gurua a původní fotografie či symbol ztrácí svoji původní důležitost. Pokud se modlí, jsou jeho modlitby vždy nasměrovány k svrchovanému Já uvnitř a nerozlišuje mezi Bohem, Guruem a svrchovaným Já.

4) Milost

Šrí Bhagaván jednou prohlásil: „Co je milost? Je to funkce Boha“. Milost stále funguje, stejně jako paprsky slunce. Není okamžiku, kdy není. Záleží však na schopnosti jedince ji přijímat, aby z ní mohl mít podíl. Co přispívá k tomu, aby jedinec vnímal milost? Jedině očištěná mysl. Ta vzniká na základě mnoha působení. Faktorem tu může být třeba láska k bližním a soucit s lidským utrpením, ústící v dobročinnou činnost, putování k posvátným místům, koupání se v posvátných vodách, uctívání Boha chvalozpěvy, džapa, pránajáma, meditace apod. Jako žák ve škole postoupí z nižší třídy do vyšší tím, že zvládne látku, podobně i očista mysli – libovolné povahy – rozvíjí krok za krokem spiritualitu jedince a milost mu pomáhá tím, že ho vede. Je-li šraddhá – opravdovost, ryzost, pak se milost projevuje. Tím, že narůstá bhakti, džapa a meditace, začne jedinec milost velmi vnímat, zažívá ji a přičítá ji každé materiální a duchovní dobro. To mu opět vnukne absolutní vzdání se a okamžité zamítání každé myšlenky, která by byla spojená s nějakým vědomým plánováním.

Kdo je ale zcela zabrán světskostí, ten je pro milost neprostupný.

Konec 1. části